11. až 13. den, 23. 9. až 25. září
Poslední den na ostrově už je skutečně bez ambicí. Dnes večer půl hodiny před půlnocí odplouvá loď a není tudíž radno dráždit hada bosou nohou. Nebudem se pouštět do žádných větších akcí a radši se budeme motat na dostřel od přístavu, abychom v případě potřeby auto na loď třeba dotlačili. Dělí nás od ní asi 20 km a cca 14 hodin času. Z kempu v Tanaunella, který jsme našli po »čuchu«, odjíždíme v osm ráno. Správcová ve vrátnici se upřímně diví, že chceme za noc zaplatit. Kdybychom projeli, nehnula by ani brvou. Věříme ale, že s poctivostí dojedem nejdál a nejdražší noc pod širákem v životě cálujeme s úsměvem.
Míříme na sever a míjíme koncem září stále ještě zalidněné pláže. Čím více se blížíme severu, tím roste zalidněnost a ceny. Vrcholem v tomto směru je údajně riviéra Costa Smeralda, severně od Olbie. Tam si lidé jezdí připlácet za povznášející pocit, že se mohou rekreovat v dosahu stejného telefonního vysílače, jaký zde využívají mnohé šoustár.
San Teodoro, do kterého právě vjíždíme, je v tomto směru chudým příbuzným.
„Městečko bez pamětihodností ale s příjemnou atmosférou a hezkými plážemi, berou mladí Italové útokem,“ píše brožura o Svatém Teodoru a jeho atraktivitu spatřuje zejména v neobvyklém množství barů a klubů, kterými je toto poměrně mladé městečko doslova protkáno.
Skutečnost, že v odlehlých částech pláží můžeme narazit na plameňáky, je zjevně považována za poněkud okrajovou. Dav v ulicích houstne. Jsme odhodláni pořídit sobě pohlednice pro pozdravení blízkých. (Čumkarty jsme nakonec koupili a nikomu je neposlali).
K našemu překvapení se stále častěji potkáváme s automobily, asociující časy dávno i nedávno minulé.
Teprve když projíždíme nafukovací slavobránou, nemůže být pochyb o tom, že se San Teodoro stalo pro dnešní den epicentrem veteránských vozidel.
Hosteska nám při průjezdu slavobránou automaticky připlácává nálepku na okýnko a za stálého hutorení bezpochyby vtipného sardského spíkra, vjíždíme do zóny obklíčené carabinéry.
Platíme účastnický poplatek ve výši 4 Eura a řadíme se do řady parkujících vozidel a motocyklů. V ceně poplatku je kromě hlídaného parkovného také oběd v pizzerii pro dvě osoby a šik tričko pro maminku.
Po projížďce a koupeli vyrážíme do přístavu.
Narozdíl od první plavby z Livorna do Olbie, kdy jsme po zaparkování auta museli opustit podpalubí a zahnízdit někde na palubě, zpáteční trajekt nabízí možnost bivakování přímo v autě i během plavby. Na ceně lodního lístku to čítá příplatek 20 Eur a tato možnost je proveditelná pouze v případě, že je loď na tento druh přepravy uzpůsobená. Z laického pohledu vypadaj obě stejně, akurát že ta, na který se může chrnět v autě, má namísto uzavřeného parkoviště jakési balkóny, kterými během plavby po moři dost intenzivně fučí. Na tomto parkovišti na moři bivakujeme, auta stojí s většími rozestupy a není se co divit. V neděli, 23.9. 2007 v půl dvanácté večer (nebo v noci?) odplouvá loď společnosti MOBY Lines z Olbie do Livorna poloprázdná.
Podle všech pravděpodobností nepoužijete jiný typ lodi, pokud se budete chtít dostat na ostrov s minimálními náklady. Budiž vám tedy k užitku tato virtuální mapka jedné z cest na místnůstku nejvyhledávanější.
Z lodě jsme vyjeli kolem šesté ranní. Stejně jako první plavba v opačném směru, netrvala ani tato víc než sedm hodin. Plavební společnost provozující tuto linku (MOBY LINES) si dává v plavebním řádu fóra dobrý čtyři hodiny. V instrukcích, které jsme obdrželi společně s lodními lístky pár dnů před odjezdem na tento výlet, totiž stálo, že plavba trvá hodin jedenáct.
Hned v Livornu naskakujem na dálnici a valíme na Firenze a Bolognu. Je to sice o chlup dál než přes Apeniny, ale teď už na nějaký »kochačky« není ani pomyšlení. Chceme rychle domů. Kdo ví, jestli se změnilo počasí a nebo jsme jen do jiného vjeli. Venku je ale »klendra jako kráva«, což je označení toho nejnižšího stupně teploty ovzduší v danném období, dle našeho nářečí. Poprvé na cestě zpět si pouštíme teplo od motoru na kotníky, kraťasy a sandály plné písku převlékáme za čisté gatě a botasky. Halíme se do kapuc.
Tíží nás obavy, kolik pak asi tak za jízdu po dálnici zaplatíme. Nakonec to nebylo tak hrozný a za to přiblížení k Bolzanu to stálo. Po dálnici pelášíme kilem až do Rovereta a platíme necelých 40 Euro. Občas to ale byla divočina.
Nikdy v životě jsem za jedinej den neslyšel troubit tolik kamiónů po sobě. Šoférům, kteří kolama svýho trajleru roztáčej Zeměkouli, je stovka rychlost asi málo! Blikaj a trouběj a kličkujou za náma jako v nějakym povedenym emerickym filmu. Jeden po druhym, tak jak na ně přijde v několika kilometrový koloně řada. Čas od času se najde nebojsa, co se snaží při zařazování mrsknout »ploutví« těsně před našim čumákem. To už ale umíme uhýbat i těm nejostřejším hochům a jejich troubení se s ubíhajícími kilometry mění ve bzučení much v našich uších.
S přestávkama jedeme až do večera. Asi dvacet kilometrů od Bolzana nacházíme v sympatickém penzionku zázemí se sprchou, peřinami a bohatou snídání ze švédského stolu.
Pan hoteliér je kádr! Nejprve se pokouší nabídnout svého čtyřkového golfa výměnou za našeho Messerschmidta a po neúspěchu účtuje za nocleh se snídaní zhruba poloviční částku oproti konkurenci, u níž jsme nocovali při problémech na cestě k moři a která leží jen pár kilometrů odtud. Brenner přejíždíme po staré bez poplatku, před Innsbruckem kupujeme dálniční známku a naskakujem na dálnici, z níž hodláme slézt jen na čůrání.
Poslední den výletu jsme poněkud prodloužili intervaly zastávek a hrnuli to domu úprkem. Teplota kolem 15 stupňů s větrem v zádech nás hnala k domovu. Už dneska budeme moct obejmout maminku, které tímto děkujeme za prokázanou důvěru. Díky ní jsme mohli strávit jedny z nejhezčích okamžiků v dosavadním průběhu svý existence.
PS: Omlouváme se za prodlevy mezi jedotlivými příspěvky. Nebyly způsobeny dramaturgií ale nedostatkem času. Děkujeme také všem za pozornost a projevenou podporu. Všechny dotazy jsem chtěl zodpovědět najednou a nakonec.
Km
- Během výletu jsme najeli 3015 km
- První cesta do přístavu v Livornu měřila necelých 1100 km
- Zpáteční byla ještě o cca 100 km kratší
- Spotřeba ani jednou nepřelezla 9,5 l/100km
- Za dobrého rozmaru šel Messerschmidt i za 8,5 l
(měřeno každých 300 km při tankování)
Penízky
- Včetně tankování benzínu a zmrzlin 475,- Eur
- Trajekt – 246 Eur
- Tankování u nás, oleje a aditiva včetně cca 1800,- Kč
- 100 l benzínu s sebou na cestě do přístavu 2 800,-Kč
- Jídlo s sebou, včetně laskominek 2000,- Kč
Suma sumárum jsme najeli o 500 km míň a utratili zhruba stejně, jako když jsme »předpředloni« objížděli ve třech i s maminkou Slovensko.
Děkujeme maminko ještě jednou. Příště vyrazíme všichni.
A pak zas někdy zase jenom s Pepínem, ju? Aby si kuci neměli co vyčítat...