CESTOPIS - Sardinie ponorkou 2007

Zamčeno
Uživatelský avatar
axoun
Der Österreicher a Pán Hřejivého archivu
Příspěvky: 2776
Registrován: 19 srp 2004
Kontaktovat uživatele:

CESTOPIS - Sardinie ponorkou 2007

Příspěvek od axoun »

Za dlouhých zimních večerů jsem se dokopal ke stažení veškerých dat z letního výletu a dovolil bych si podělit se s vámi o několik vzpomínek na okamžiky za hranicemi všedních dnů. Pokusím se zmapovat výlet den po dni (což neznamená každý den něco, že), pokud si ovšem na ně vzpomenu.
Trajekt jsme OBJEDNALI s předstihem, dle doporučení turistických průvodců, což se v celkové ceně lodního lístku vyplatilo o cca 12 stovek.
Výlet jsme absolvovali ve dvojici se starším, tehdy tři a půl roku starým synkem Adamem, neboť mamka byla v té době plně zainteresována povinnostmi i radostmi nad druhorozeným, tehdy měsíčním synkem Josífkem. Na cestu nás vyprovodila slovy: "Adík moře miluje, tak upalujte a vraťte se mi celí."

S tímto požehnáním jsme tedy počátkem září začali připravovat štrapáci za Středozemním mořem kolem »italského« ostrova Sardinie:

Nalepovací reflexní pruhy byly prvním krokem k bezpečnosti, protože jak mě naučil Luboš Pecháček v Auto moto revue: "Není důležité vidět ale být viděn." (A hlavně mamka byla klidnější, že...)
Obrázek

Naproti tomu bezpečnost dostala trošku na prdelku celkem sto pěti litry benzínu v různých nádobách, které jsme vezli s sebou, (nepočítaje to, co se vešlo do nádrže). Další tisícovka ušetřená na pohonných hmotách, které jsou na ostrově vskutku o poznání dražší než u nás, za tu pakárnu s prázdnýma nádobama po zbytek cesty a za nebezpečně zvýšenou explozivnost vozidla, vskutku nestála. S touhle zásobou benálu byla nicméně první zastávka na tankování u pumpy nutná až na ostrově.
Prostor za sedačkama se ukázal jako vysoce praktický, zejména kvůli nutnosti občasného upouštění plynů vznikajících uvnitř plastových nádob. (Nutno podotknout, že plastové nádoby musejí být benzínu odolné, což petflašky skutečně nejsou).
Do prostoru pod sedačkou se kromě KÁPÉZETKY (pro nepionýry - Krabička Poslední Záchrany) vešly také rezervní bombičky s propan butanem do vařiče, aby to mělo jó grády, že.. když už...
Obrázek

Rezerva tedy putovala na střechu společně s grilem, rozkládacím stolem a dalšími nezanedbatelnostmi, z nichž většina zůstala nevyužita.
Obrázek


Také zadní boxy praskaly ve švech.
Obrázek

V tom levém figurovala lednička na dvanáct voltů, napájená zásuvkou do zapalovače od přítele Jackarrera. Ta kromě chladničky napájela také baterie kamery, fotoaparátu a obou telefénů.(prakticky se holka nezastavila).
Obrázek

Na další kanystry, tentokráte plechové, se vešla zásoba hotových jídel, zavařených do sklenic. Jednu svíčkovou jsme přivezli dokonce zpátky, načež si na ní pochutnala sama kuchařka.
Obrázek

Prostor pro spaní byl řešen za pět minut dvanáct. Tedy alternativně se spartakiádním lehátkem pro navigátora Řidič se s radostí smotával do klubíčka na zem jako oddaný pes.
Obrázek

Až jsme v pátek 13. září kolem poledního konečně vyrazili...

1. den, pátek 13. září
Obrázek

...směr Plzeň, Mnichov, Insbruck (doposud po dálnici) a pak už po starých silnicích bez poplatků přes Brenner až k Brixenu, kde jsme poprvé ulehli ke spánku spravedlivých (viz konec prvního videa).
pindání mi nevadí
Naposledy upravil(a) axoun dne 29 led 2008, celkem upraveno 3 x.

Uživatelský avatar
axoun
Der Österreicher a Pán Hřejivého archivu
Příspěvky: 2776
Registrován: 19 srp 2004
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od axoun »

2. den, pátek 14. září

Pro probuzení u Brixenu jsme se přesunuli asi 20 km blíž k Bolzanu a na hřejivém slunci u čerpací stanice s ranním barem se nasnídali.

Obrázek

Obvyklé ranní puzení zdramatizovala barmanka, která nebyla ochotna vydat klíč od toalety jen tak zadarmo. Toaleta je prý jenom pro barové hosty. Jenže někdy je třeba přibrzďovat víc než tlačit, že… Takže čekání na to, než se italské pidipressíško za euro nacmrndalo do šálku, bylo nekonečné. Obešlo se sice bez poskvrny, ale jakoby předznamenalo události věcí příštích…

Ve stoupání z Trenta na Lago di Garda se to totiž teprve začalo srát. V motoru škytlo jako v Bobíkově prskoletu a asi 50 metrů od konce jednosměrného tunelu jsme zůstali stát. Na konec jsme vycukali přískokem vpřed a odstavili se u výjezdu ze soukromého objektu, jehož obyvatele jsme asi dvě hodiny blokovali oživovacími pokusy.

Obrázek

Obrázek

Pak nervózně navzdory našemu odporu přivolali karabiniéry. Ti provoz v tunelu zavřeli a za zvuku sirén a blikajících majáků nás nechali zcouvat v protisměru dolů zpátky do města k nejbližší benzínový pumpě. Naproti očekávané faktuře za záchrannou akci jsme se dočkali jen sympatických dotazů na stáří auta a popřání úspěšného dokončení výletu (pinkertoni z českých strážnic by se od nich měli učit jednání s lidma).
V klidnějším prostředí jsme »odhalili« závadu. Ulomený kontakt na konci palce rozdělovače. Až později se ukázalo, že ten kontakt se upálil zřejmě až při spěšném nedostatečném nasazení víka rozdělovače a že zakopaný čokl bude asi jinde. V té chvíli se nicméně řešil rozdělovač.
Zalarmovali jsem několik lidí do záchranné akce, ať už šlo o kolegu Okrasu, který svištěl z Podmitrova kosmickou rychlostí směrem na Sicílii s náhradním rozdělovačem od kolegy Redhota, nebo o kolegu Jackarrera, který už už startoval technologickou káru, abychom do ní přeskákali a stihli trajekt aspoň v jiném nechutně funkčním přibližovadle. (Nerad bych na někoho zapomněl, děkovačky jako při předávání Oscarů bych se pokusil shrnout až na závěr). Nejvýraznější pomoc nicméně poskytli lidé mimo zdejší veřejné povědomí a pak Michal svou bravurní italštinou, když na italském diskusním fóru informoval o trablech a vyzval potencionální pomocníky. Ještě týž den se ozval Mario z nedalekého městečka Mezzocorona a slíbil, že ráno poskytne svou odbornou pomoc. Takže ráno před hotelem Alla Nave!

Noc v peřinách, ale ve stresu. Čas odjezdu zaplaceného trajektu se neutěšeně blížil. Livorno je ještě tak daleko… Dá se to vůbec ještě stihnout? Pravda nebo fikce? Na odpověď si počkejte po komerční přestávce.

Mezitím k nahlédnutí okénko, dokazující, že množné číslo při popisu událostí je na místě. Plnohodnotný navigátor a utěšitel ve chvílích největšího stresu hlídal vše, co by řidičovi mohlo uniknout.
Naposledy upravil(a) axoun dne 01 úno 2008, celkem upraveno 2 x.

Uživatelský avatar
axoun
Der Österreicher a Pán Hřejivého archivu
Příspěvky: 2776
Registrován: 19 srp 2004
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od axoun »

3. den, sobota 15. září


Hned ráno dorazila pomoc na telefonu. Mario byl muž činu. Dřív než jsme mu přes jazykovou bariéru stačili popsat všechny symptomy zádrhele, měli jsem v autě vyměněnej rozdělovač.

Obrázek

Zkušební jízda proběhla bez zakolísání až do místa, kde jsme ztroskotali prvně. Jen s tím rozdílem, že jsme z tunelu vyhopkali hned a zablokovali výjezd z objektu o sto metrů výš. Tito majitelé byli o poznání pohostinnější a nejen že se podíleli na disputaci, ale ještě nás přizvali k rodinné garden party. Než znovu dorazil anděl spásy Mario, sežrali jsme jim mísu čerstvých fíků.

Další pokus o výjezd na Gardu ztroskotal asi o 2 km dále, hned v dalším tunelu. Cívkou to teda taky nebylo. Tentokrát začal propadat beznaději i očividně zdatný mechanik Mario. Až konečně nad Trentinem zahřmělo a záblesk osvítil naše mysle.
Samba píše: ja ja bych si rad jeste jednou poslech tu o tom ucpanym palivovym filtru..
Po nápovědě všímavého kolegy pozorný čtenář dozajista vytušil, kde že nás to tlačila bota.
Jistě znáte ten pocit osvícení, když si vzpomenete, kde že jste na zahradě zakopali slivovici.
Tak přesně ten se dostavil, když se Mario zeptal, jestli máme v autě palivový filtr. Jasně!!! Přímo pod nádrží. Může se k němu jako k penězům, ale je tam! Nemohlo být pochyb o tom, že celý trable způsoboval tenhle »zasranej« kousek plastu, kterej ve finále nemá na autě co dělat, ale bez kterýho by se zaflákala i pumpa a karbec. Pravda, výměnu už si po 12 tisících km zasloužil. V tomhle okamžiku se ale musel spokojit s profouknutím. Konečně jsme si mohli říct s Mariem aride verči (nebo arive derči?).

Pozn: Dovedu si představit kroucení hlavami moudrých teoretiků a zdatných mechaniků, jakej že je to ten Axoun debil, že si vyrazí na dovolenou a kvůli ucpanýmu filtru zalarmuje půl Evropy. Naštěstí se našlo dost přátel, kteří naši frustraci zmírnili přiznáním, že je ten plastovej nesmysl v minulosti podobným způsobem vypekl také, že…Děkujeme tímto za morální podporu a pro příště slibujeme, že hned v příštím životě se vykašleme na všechny zájmové aktivity a budeme se už od ranného dětství kovat v technické zdatnosti při vrtání se ve fichtlech a starých plečkách.

Teď tedy URÁÁÁ, pelášíme dále za vůní slaného vzduchu. Na Gardě nám dochází, že ucpání filtru způsobily nejspíš nekvalitně vypláchnuté kanďáky, sloužící doposud pouze naftě. Profukujeme znovu filtr a do pohonné hmoty nejisté čistoty přimícháváme věrohodnější benzín z čerpací stanice. Z kanďáků doléváme jen po deseti litrech skrz punčochu. Pro uklidnění nutno dodat, že v tuto chvíli už veškerý benzín z kabiny prošel výfukovým potrubím a zbývaly jen plechové kanystry v zadu a na střeše.

Dlouho dopředu avizovaným zpestřením byly tunely nad Gardou.
Krásné jezero s termikou, kteréžto rájem všech větrných surfařů jest, míjíme kalupem ve snaze dohnat časový skluz a přiblížit se k trajektu s tím, že si užijeme více nám dosud méně známé západní části severní Itálie, jak bylo ostatně v plánu i před neplánovaným zdržením. S ohledem na pohodlí navigátora se nedusíme v kabině delší dobu než je záhodno a ačkoliv se kýženého »može« dožadoval už u Rokycan, plynový pedál jen lehtáme a často stavíme.

Obrázek

Cesta zkrátka nabírá více zastávek, než je nutno při sólo jízdě a dojezdové vzdálenosti tak nabírají jiný rozměr. Zastávky zhruba po hodně jízdy pepříme společně společenskými hrami, zpěvem a při prázdné nádrži také proplachováním nádrže a profukováním filtru. Velkou část cesty zdoláváme také v průběhu navigátorova pravidelného odpoledního spánku.

Hodinu před půlnocí zastavujeme poměrně v klídku na periferii města Parma, kde vedle parkujícího obytného Hymera uleháme ke spánku. Do odjezdu lodi zbývá v tu chvíli přesně 24 hodin a dělí nás od ní necelých 100 km.

Uživatelský avatar
axoun
Der Österreicher a Pán Hřejivého archivu
Příspěvky: 2776
Registrován: 19 srp 2004
Kontaktovat uživatele:

4. den, - Parma - Livorno

Příspěvek od axoun »

4. den, neděle 16. září

Parma
Obrázek

Obrázek

Po probuzení na periferii průmyslového a nepříliš pozitivně působícího města Parma (snad to bylo i tím inverzním nedělním ránem) se přesunujeme na slunečné místo, vhodné kulturního posnídání. Nacházíme jej na silnici mířící k průsmyku Paso de Cisa (1039 m.n.m), kousek nad vesnicí Torrechiara.

Obrázek

Příští plánovaná zastávka je nad městem Sarzana, kde máme od strejdy zde »proženěného« doporučení k návštěvě svérázného vinaře. Žije na skalnatém vinohradu nad městem spokojen s málem a zdá se to jako příjemný kousek cesty na dopolední projížďku.
Silnice k průsmyku se nicméně klikatí a dvojka je náš kvalt. Podobně jako při průjezdu kolem Lago di Garda jsme nuceni akceptovat nadměrný víkendový provoz, v tomto případě zejména ze strany motorkářů.
Cestu si tedy zpestřujeme procházkou do pastvin kolem a zastávku u vinaře škrtáme z itineráře. Raději se zajedem podívat na malý nedělní srazík vzduchem chlazených VW, doporučený strejdou Majklem. Ten by se měl konat ve vesničce Tavernelle. Do horské vísky dorážíme sice včas, jenže srazík se podle místních koná ve vesnici stejného názvu, leč o padesát kilometrů zpátky k Parmě. Vypouštíme tedy i tento styčný bod a v lesíku nad vsí chystáme další „obžerstvení“ze zavařovací sklenice. Tentokrát svíčkovou s těstovinami.
Po sladkém obědě i siestě stejné chuti přejíždíme do městečka s věží na spadnutí. Šílenství za divem světa v Pise nás nechává chladnými a po krátké procházce odlehlou historickou čtrvtí, jejímž obyvatelům není proti mysli sušit prádlo na balkónech, nasedáme k okružní jízdě.
Do přístavu zbývá posledních asi dvacet kilometrů a do odplutí trajektu sedm hodin. Na doporučení zkušených travelerů stavíme auto do fronty přímo na molu už čtyři hodiny předem. Jedině tak prý urveme na palubě vhodné místo ke spaní. Každý z cestujících na lodi bez zaplacené kajuty totiž nocuje tak, jak si lehne. Při čekání na loď si v přístavišti dáváme sprchu za dvě eura a pokračujeme v pojídání zásob.

Obrázek

Obrázek

Pak už čekáme na příjezd trajektu. Místo něj však vplouvá do přístavu Vincent, :shock: pomalovaný pohádkovými bytostmi.

Obrázek

Kuřátku Tweety říká v té době navigátor »kuřátko Píp« a zdá se, že pro něj nemůže být většího zážitku než fakt, že ho k vysněnému moři poveze loď zrovna s tohle postavičkou na levoboku.

ObrázekObrázekObrázek
Na palubě skutečně ulehá každý tak jak uzná z vhodné a nikoho to nevyvádí z rovnováhy. Ani znudění stevardi nenamítají nic, když překračující hnípající těla. Chrápe se na lavičkách, na židličkách v barech i na chodbách. Klidným místem k noclehu bývají údajně kinosály. Ten jsme ovšem nenašli, proto uleháme do dětské herny.

Obrázek

K naší lítosti se krátce po ulehnutí do spacáků nahrnou italští studenti a hity taliánských trampíků s kytarovým doprovodem oblažují spánek všech pasažérů v dosahu. Nepříliš klidnou noc tiší očekávání věcí příštích.
Adrenalin se usazuje na vzrušeném chřípí.

Za sedm hodin plavby, tedy zhruba kolem šesté hodiny ranní, by nás měl trajekt vyflusnout tam, kde už půjdou tlustí do tenkejch. Teď když se něco posere, tak budeme kde? No na ostrově přece!

Uživatelský avatar
axoun
Der Österreicher a Pán Hřejivého archivu
Příspěvky: 2776
Registrován: 19 srp 2004
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od axoun »

5. den, pondělí 17. září

První kilometry na ostrově ukrajujeme za východu slunce a v koloně aut jedoucích z trajektu. U pumpy snídáme, doléváme šťávu a ještě za ranního chladu vyrážíme na západní pobřeží.
Cesta napříč ostrovem neměří víc než 60 km, od shora dolu to dělá cca 150 km, ale na to je ještě čas. Teď je prioritou splatit navigátorovi dluh a přejet na nějakou vhodnou pláž dřív než vyleze punťa.

Obrázek

Za hoďku jsme na západě v lokalitě Sassari, která údajně nabízí jak potápění ke korálům, tak mělké pláže ke brouzdání. S brouzdáním se spokojíme oba.
Na moře narážíme v městečku Fertillia a to doslova, protože silnice vede prakticky po pláži.
Fertillia je výtvorem fašistů se strohou architekturou ze 30. let minulého století a turisty příliš neoplývá, což je na ní asi to nejhezčí. Vycachtáni se nicméně přesunujem o pár kilometrů výš. Teploměry nevedem, ale hic je jako v pekle.

Obrázek

Najít stín jinde než na soukromém pozemku nebo v kempu je prakticky nemožné. O to více oceňujeme geniální větratelnost ponorného Messerschmidta. Zatímco v jiném voze se skly na »ležato« a bez »klimošky« bychom se asi ugrilovali, tady navigátor sbírá síly na odpolední cachtanou v příjemném prostředí ovíván teplými větry.
Během cesty se stavíme v národním parku Rotta di Nettuno.

Obrázek

Údajně se má jednat o podzemní pohádkové království krápníků. Dobrý, ale autor těchto vzletných slov nejspíš nebyl v Koněprusích.

Obrázek

Zajímavější je cesta vyprahlou krajinou cestami okresního formátu na sever.

Turistický průvodce popisuje severozápadní výběžek Sardinie – Stintino, jako kdysi chráněné místo několika vyvolených rybářských rodin. Zvlněná krajina je dnes pustá a neutěšená. Dokonce ani zemědělství se tu nevede, když pomineme pár vyzáblých krav hledajících obživu ve vyprahlých pangejtech. Veškerý potenciál přitáhlo pobřeží, které je dnes v držení italských zbohatlíků. Udělali z něj jednu z nejnavštěvovanějších rekreačních oblastí Sardinie s jedinou atrakcí, v podobě tyrkysové vody s divoce vyhlížejícími útesy Capo Falcone. Zajímavostí je snad jen dnes již chráněný ostrov Isola Asinara obývaný unikátními bílými osly. Kdysi sloužil jako vězení. Z pláže Stintina by na něj snad šlo dostřelit i kvalitním prakem.
Jedeme to tedy zkusit a během cesty dobíjíme záznamové zařízení. Při dobíjení bez nastartovanýho motoru ta baterka dostává čočku.

Obrázek

Místo avizovaných stád divokých prasat nevidíme zatím ani štětinu. Na dobytek narážíme až na plážích. Platíme parkovné za stání u krajnice a jdem se zařadit do stáda blýskajících se rekreantů, rochnících se na lehátkách mezi slunečníky. Moře je ideální hloubky pro naše potřeby. Sto metrů od břehu nesahá výš než k navigátorovu pupíku. Za chvíli nás turistický ruch pohlcuje a začíná se nám tu líbit.
Večer znaveni civilizací odjíždíme na periferii, kde očekáváme klidnou noc při otevřených dveřích. Ze Sladkého snění pod dekou s výhledem na hvězdy nad mořem nás ovšem vyruší kočka, co mi skočila na břicho. Nebo to byla krysa? Každopádně mizíme co nejdál od těch kontejnerů, do nichž prodejci zeleniny vysypávají neprodané přebytky.

Obrázek

Vracíme se do opovrhovaného centra dění. Na riviéře mezitím vypukl pestrý noční život. S překvapením zjišťujeme, že parkovné u krajnice je od 20 hodin do 8 ráno gratis, takže rozbíjíme tábor přímo u vstupu do hvězdičkového podniku, v němž kuchaři s vysokou čepicí flambují okouny přímo mezi stoly. Ideální místo k noclehu! Hlídán kamerovým bezpečnostním systémem této nadstandardní čtvrti usíná navigátor ukolébáván vzdáleným hlasem heligonky, zatímco řidič o pár metrů vedle usedá do zahrádky k nezbytnému doplnění tekutin. Plzeň a Budvar jsou značky nechutně předražené, po tak nabitém dni plném slunce chutnají však i ty sardské slivky jako nápoj Bohů.
Naposledy upravil(a) axoun dne 13 úno 2008, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
axoun
Der Österreicher a Pán Hřejivého archivu
Příspěvky: 2776
Registrován: 19 srp 2004
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od axoun »

6. den, úterý 18. září

Šestého rána jsme se probudili za modrou čarou parkovací zóny hned u schodiště na pláž v území Stintino v domnění, že na tomhle strategickém místě strávíme celý den.

Obrázek

Stání přes noc bylo sice zadarmo, ale hned v osm ráno byl u nás výběrčí parkovného s rozevřenou prkenicí. Máme buď zacvakat nebo se spakovat. Ovšem poplatek, který požadoval byl k popukání. Náš skrovný příbytek na kolečkách totiž označil za camper a ty do týhle obytný zóny nesměj.

Hned po rozbřesku bylo jasné, že včerejší hic se dneska konat nebude. Funí od moře a s mraky se ženou chmury. „Jestli nám to tady prochčije, tak se asi picnem.“
Balíme si fidlátka, ale nikam se nám odjíždět nechce. Třeba se vyčasí. Vnucujeme se naúzemí půjčovny surfů a lehátek. Kluci nechtěli za parkování ani vindru. Asi jim stačí to, co vyberou od černošských prodejců brýlí a osušek. Ti si od nich pronajímají lehátka na celé týdny. Když jsou kšefty a teplé noci, na lehátkách i nocují.
Vyčasilo se. Od moře fučí fén a je teplo. Za půjčení dvou lehátek na celý den platíme 4 Eura. Stejný prachy bychom dali o 500 metrů dál u hamižného výběrčího jen za dvě hoďky stání. Tady máme i slunečník jako bonus. Díky němu nemusíme hledat stín pro odpoledního šlofika. Po znojemské omáčce ze zavařovací sklenice s rýží, uklohněné přímo na pláži, odfrkujeme hned vedle prodavače ručníků.

Budí nás kluci procházející poloprázdnou pláž s detektorem kovů, hledajíce šperky a mince poztrácené v písku. Při té příležitosti nakukujeme do svého měšce.

Dosavadní náklady v Eurácích (doslovný přepis z navigátorova itineráře)
-Dálniční známka Rakousko – 2,-
-Trajekt – 242,-
-Penzion Ala Nave – 55,-
-Kafé pro kakání – 1,-
-Nákup – 7,-
-Džusik, voda – 3,-
-2x pivo – 8,-
-Parkovné Stintino – 3,50
-Zmrzlina – 2,70

Na cestu zpátky zatim ještě máme.

Navigátor mezitím po milostné avantýře s bolavým srdcem absorbuje fakt, že se se svým prvním letním flirtem bude muset rozloučit. V nestřeženém okamžiku čórnul krásné Ingrid čelenku do vlasů, na památku. Odpůrce rodinných pout a dětského smíchu varujeme, že některé záběry v následující videosekvenci jsou brutální.
Lehátka pronajmutá až do večera jsme odpoledne nechali ležet ladem a vydali se najít kemp.

Obrázek

Ochlazujeme se zmrzlinou zakoupenou na pumpě, na níž chybí snad jen na stojanu sedící sup. Přišel čas dobít baterky, vyprat paragánský trencle a vysprchovat se ve sladký vodě. Po půlhodinovém přejezdu bereme zavděk oficiálním ubytovacím zařízením a vjíždíme do brány kempu znovu ve Fertillii. Ráno vyrazíme na jih.

Uživatelský avatar
axoun
Der Österreicher a Pán Hřejivého archivu
Příspěvky: 2776
Registrován: 19 srp 2004
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od axoun »

6. až 9. den, 18. až 21. září

Prostředí městečka Fertilia není nijak oslňující a cesta pro bagety je z kempu dlouhá. Také nepříliš vzhledná pláž s chaluhami a řasami leží až za frekventovanou silnicí.

Areál kempu opouštíme někdy kolem deváté ráno.
Obrázek

Odpočatí, vysprchovaní, zavodnění a natěšení tedy míříme podél západního pobřeží dál na jih.
Do Alghera, údajně jednoho z nejcharizmatičtějších měst Sardinie, jen zběžně nakukujeme.
Katalánští vlastenci na jihu Španělska považují toto město za malou Barcelonu (Barceloneta) a berou ji jako samozřejmou součást svého světa. Mnoho místních lidí mluví jazykem, který je zastaralou obdobou katalánštiny. Staré značení ulic bylo v 70. letech 20. století znovu osazeno katalánskými tabulkami.
Zakládají se zde sdružení za oživení specifického katalánsého jazyka, aby úplně nevymizel. V létě žije v Algheru (pojmenovaném nejspíš podle „algae“ – tj. mořská řasa, vyskytující se podél zdejšího pobřeží) až sto tisíc lidí. Teď je po sezóně a do města se vrátili jeho stálí obyvatelé, kteří přes léto vyklízejí pole masivně podporovanému cestovnímu ruchu.

Pokračujeme podél skalnatého pobřeží k jihu a ve vesničkách nakukujem domorodůcm do talířů.
Obrázek

Kromě několika parádních výhledů na Corálovou Riviéru Capo Caccia,
Obrázek

z útesů, po nichž šplhají krávy vyzáblé jako kamzíci, stojí za zmínku také městečko Bosa.
V něm dokupujeme zásoby, obědváme a absolvujeme krátkou procházku historickým jádrem.
Obrázek
Jedná se o jediné významné sardinské město ležící na řece. Léto roku 2007 bylo extrémně suché také tady a řeku Temo by přebrodil se suchým břichem snad i náš jezevčík Puk. Městečko s necelými osmi tisíci obyvateli leží pod ruinami středověkého Castello Malaspina a jako středověké sídlo působí, zejména na perifériích, dodnes.
Odzvonila jedna hodina po poledni a nastala odpolední siesta.
Ulice se vylidňují a většina lidí mizí za okenicemi svých kamenných příbytků.
Obrázek
Sehnat v tomto čase někoho, kdo by byl ochoten prodat třeba jen pitnou vodu, je loterie. Ještě že už máme nakoupeno. V ulicích zůstává jen několik skupinek turistů, bezradně cloumajících s dveřmi zamčených obchodů.
Turismus je sice hlavním zdrojem příjmů místních lidí, porušit siestu ale nikoho ani nehne. Sardové jsou vyhlášeni svérázným vlastenectvím a je na nich sympatické, že i když ti přímořští z turistů vyloženě žijí, neposadí se kvůli nim na prdel s nastavenou čepicí.

Pokračujeme dál na jih a za městem se k nám přidává partička seveřanů v expedičním voze.
Obrázek

V osadě Santa Catarina di Pittinuri míjíme kousek kamenité pláže. Stavíme na osvěžující vykoupání, vlny jsou ale tak silné, že nedovolují víc než obdiv nad dovednostmi surfařů na vlnách.
Obrázek

Pokračujeme do města Oristano a pomalu se začínáme poohlížet po tom, kde složit hlavu. Hlavně abychom se ráno už nemuseli nikam harcovat. Chceme se jen vykulit z auta na pláž a hnípat. Nasávat energii.
Posloucháme tedy první šipku s namalovaným stanem označující kemp a míříme přímo k moři. Až později se dozvídáme, že tam ta šipka visela teprve pár dní a do kempu v zátoce Capo San Marca vjíždíme jen nedlouho po té, co v něm byl zahájen zkušební provoz. Správkyně nám doporučuje kempování na písku, neboť v trávě pod vzrostlými borovicemi, zdeformovanými slaným mořským větrem, je zvýšený výskyt moskytů. Jestli myslela komáry, těžko říct. Ale řikala moskyty. Pravdou je, že jestli to byli komáři, tak to byli komáří hovada! Seznamujeme se s nima zejména večer, když jdeme na pivo do kempové nálevny. Ta je k našemu údivu otevřena, ačkoliv kemp o rozloze slušné střediskové obce obývají kromě nás už jen dva páry na kolech, jeden pěší poutník a dva důchodci ve čtyřkovym transportéru se zvedačkou na švýcarských značkách. Od začátku máme dojem, že nás tito sousedé, vzdálení asi 200 metrů od nás, nějak podezřele sledují. Stavíme k nim Messerschmidta zadkem a rozbíjíme tábor.

Budí nás ráno jako z alabastru. Už kolem deváté zaleháme na liduprázdnou pláž nedaleko bunkru, vybudovaného fašistickými vojsky, která měla v nedalekém městečku sídlo. Vypadá jako Řopík z našeho pohraničí. (Kdepak asi fašouni brali inspiraci při jeho stavbě)?

V kempu si užíváme jedny z nejkrásnější dnů v životě.
Zůstáváme až do soboty. Kopkit je pro nás na celé tři dny tabu. S čím dál větším znepokojením sledujeme jen, jak se plážový písek pomalu přesívá, jak se sluníčko »koupe« den ode dne dřív a jak se čas naše odjezdu pomaloučku, ale nezadržitelně blíží.
Lodní lístek máme na trajekt odjíždějící už v neděli 23. září půl hodiny před půlnocí.
Naposledy upravil(a) axoun dne 27 úno 2008, celkem upraveno 8 x.

Uživatelský avatar
axoun
Der Österreicher a Pán Hřejivého archivu
Příspěvky: 2776
Registrován: 19 srp 2004
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od axoun »

9. a 10. den, pátek a sobota 21. a 22. září
V pátek 21. září jsme po obědě zvedli kotvy a vyrazili směrem k přístavnímu městu Olbia. Z něj vyplouvá »náš« trajekt už v neděli půl hodiny před půlnocí. Do té doby chceme ještě nakouknout pod sukni hornatému vnitrozemí. Pokud ještě stihnem někde smočit nárty, budem to brát jako bonus.

Kemp, v němž jsme strávili tři dny a tři noci, opouštíme s nostalgií. Z podezřelého dědečka ze švýcarské westfálky se vyklubal český emigrant. Jednoho dne náš plac navštívil, na navigátorův pozdrav odpověděl češtinou bez germánského dialektu a pokračoval. „Taky jsem měl podobného busa, ale bez půleného okna a se zvedačkou."
Obrázek
"Najezdili jsme s ním tisíce km. Daroval jsem ho pak jednomu dětskému domovu v Čechách. Kdo ví, kde je mu dnes konec.“ Spustil na nás a po zdvořilostních frázích přišlo na řadu pozvání k odpolední sklence červeného.

Obrázek

Budiž řečeno pouze tolik, že tento pán patří k nejúspěšnějším Čechům žijícím v zahraničí a že by to do něj nikdo nehádal, dokud nepromluvil. Cestuje po světě v T4ce se zvedací střechou a svým vystupováním by měl být společně se svou ženou Ruth vystavován jako studijní materiál každému, kdo neustává svůj hlad a mlaská víc než žere.

Naposledy se jdem tedy vycachtat v těch teplejch sračkách.
Při odjezdu z kempu projíždíme městečkem Arborea, kam jsme z pláže zajížděli pro rohlíky.
Jedná se o podivné město, ležící v kdysi úrodné nížině porostlé korkovými duby. Po jejich vykácení zůstaly jen přímořské močály zamořené malárií. V roce 1919 byl spuštěn program vysoušení rekultivace. Proces podporoval i Mussoliny. Systém zavlažovacích kanálů nahradil močály a pobřežní pás byl znovu zalesněn. Uprostřed toho všeho bylo založeno město, Mussolinia.

Obrázek

Po válce bylo přejmenováno na Arborea. Jeho centrem je náměstí Pizza Maria Ausiliatrice s udržovanou a kvetoucí zahradou. Po všech stranách ji lemují architektonické rozmary 20. a 30. let minulého století. Jinými slovy chybí tu už jen prápory s hákovými kříži a komandanti v pumpkách. Nejdřív ta fašistická Fertilia, teď zas tohle. Kam nás to furt čerti nesou?

Při hledání domorodých keramiků končíme ve slepých uličkách.

Obrázek
.
Opouštíme zemědělskou rovinu s patevci na kolech.

Obrázek
Obrázek

Některé vedlejší cesty tvářící se v mapě jako zkracovačky končí v pustinách nebo u Nuragů.

Obrázek

Přes Oristano najíždíme na dálnici (na Sardinii jsou dálnice bez poplatků) směrem na Macomer a Nuoro. Po asi 20 km sjíždíme z dálnice a stoupáme směrem k pohoří Monti del Gennargentu.

Obrázek

Čekají nás kvalitní, byť poměrně úzké silnice a obyvatelé údajně nejdivočejšího území ostrova.

Obrázek

"Nuoro je pro Sardinii tím, čím je Kalábrie pro pevninskou Itálii. Oblast má banditskou minulost a únosy byly v 80. a 90. letech 20. století stejně populární jako v Kalábrii. Nepoddajní sedláci se po staletí naučili očekávat pouze útisk. Daně od vlád a horních vrstev je vycucávaly. Všechno co přicházelo po moři bylo podezřelé. Hrstka mužů zatvrzena drsným prostředím i okolnostmi se rozhodla pro násilí jako jediný způsob prolomení bludného kruhu,“ píše průvodce a moc optimizmu nepřidává. V každé vesnici je dnes stanice karabiniérů. Snad už mají situaci pod kontrolou. Nebo ne?
„Řím nadále považuje Nuoro za problémovou provincii v obtížné oblasti. Tato oblast má více policistů a karabiniérů, ale zdá se, že jejich časté hlídky a zátarasy toho mnoho nezmůžou. Spory mezi rodinami a soupeři se ještě občas řeší kulovnicí, ale místní jen zřídka kdy řeknou něco úřadům, v jejichž ochranu mají pramálo důvěry.“

Hustota osídlení ve vnitrozemí slábne a Sardové vymírají. Prcahjí z ostrova a jejich krev se rozplývá ve světě. Pokud ale někde ta pravá sardská ještě tepe, pak je to tady - v srdci Sardýnie, v horách.

Jak se jmenovala tahle přehrada už si nejsme jisti, každopádně se nám na ní svíraly zadnice víc než na Orlíku.

Obrázek

Je pravda, že během cesty míjíme několik dopravních značek děravých od kulek, ale ty jsou spíš dílem povyražení místní mládeže, než známka po cílené agresi. Věříme tomu, že ta se ve vztahu k cizincům nekoná a že drsní horalové nosí v hrudích dobrá srdce. To později potvrzují, když v horské vísce Austis vjíždíme rovnou do víru obecních oslav. Mecheche se zove »Cortes Apertas«, což by snad v »sardštině« mělo znamenat něco jako »vstřícně a otevřeně«.

Při fotografování lidí platí zásady slušného chování nejen na Sardinii. Je slušností se zeptat, aspoň gestem, zda ptáček vylétnuvší z objektivu nebude někomu na obtíž. Zatímco děti bývají nadšené a nezřídka se za nakukování do objektivu dožadují bakšiše, u dospělých by tomu mohlo být i jinak.
Ve vnitrozemí ostrova bude lepší aparáty schovat, hlavně v drsnějších městech Nuorské provincie,“ straší nás tištěný průvodce a dodává, že: „reakce na fotografování je zřídka kdy uspokojivá a od mračení a nesouhlasu není nikdy daleko k výstřelu z pušky.“ radí opět chytrá brožura.

Že by při ochutnávce vynikajícího vína v jedné z chatrčí muže vpravo něco podobného napadalo? :shock:

Obrázek

Radši rychle pryč! Celou slavnost si nicméně náležitě vychutnáváme, stejně jako místní pochutiny, kterých v každé chatrči dostáváme přehršel a vrchovatě.

Obrázek

Z hor se vracíme až pozdě za tmy a po napínavém boji s nádrží příliš rychle se v nečekaně členitém terénu vyprazdňující, projíždíme městem Nuoro až kolem půlnoci. Jedno špatné odbočení a máme na krku zajížďku cca 50 km. Nakonec se raději vracíme. Doléváme 5 litrů železné zásoby ze střechy a k samoobslužné pumpě bez obsluhy dojíždíme na výpary.

Kemp, který nacházíme hluboko po půlnoci na přespání, leží ale dalších 50 km odtud, ve vesničce Tanaunella na východním pobřeží ostrova, pouhých asi 25 km od přístavu v Olbii. Zítra už nás nečeká nic jiného než opláchnutí haxen a zpátky na pevninu. Nebo snad ne? Ale ano, nebujte se! Zpátky už to vezmem kalupem. :wink:
Naposledy upravil(a) axoun dne 28 úno 2008, celkem upraveno 3 x.

Uživatelský avatar
axoun
Der Österreicher a Pán Hřejivého archivu
Příspěvky: 2776
Registrován: 19 srp 2004
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od axoun »

11. až 13. den, 23. 9. až 25. září

Poslední den na ostrově už je skutečně bez ambicí. Dnes večer půl hodiny před půlnocí odplouvá loď a není tudíž radno dráždit hada bosou nohou. Nebudem se pouštět do žádných větších akcí a radši se budeme motat na dostřel od přístavu, abychom v případě potřeby auto na loď třeba dotlačili. Dělí nás od ní asi 20 km a cca 14 hodin času. Z kempu v Tanaunella, který jsme našli po »čuchu«, odjíždíme v osm ráno. Správcová ve vrátnici se upřímně diví, že chceme za noc zaplatit. Kdybychom projeli, nehnula by ani brvou. Věříme ale, že s poctivostí dojedem nejdál a nejdražší noc pod širákem v životě cálujeme s úsměvem.

Míříme na sever a míjíme koncem září stále ještě zalidněné pláže. Čím více se blížíme severu, tím roste zalidněnost a ceny. Vrcholem v tomto směru je údajně riviéra Costa Smeralda, severně od Olbie. Tam si lidé jezdí připlácet za povznášející pocit, že se mohou rekreovat v dosahu stejného telefonního vysílače, jaký zde využívají mnohé šoustár.
San Teodoro, do kterého právě vjíždíme, je v tomto směru chudým příbuzným.

Obrázek

„Městečko bez pamětihodností ale s příjemnou atmosférou a hezkými plážemi, berou mladí Italové útokem,“ píše brožura o Svatém Teodoru a jeho atraktivitu spatřuje zejména v neobvyklém množství barů a klubů, kterými je toto poměrně mladé městečko doslova protkáno.
Skutečnost, že v odlehlých částech pláží můžeme narazit na plameňáky, je zjevně považována za poněkud okrajovou. Dav v ulicích houstne. Jsme odhodláni pořídit sobě pohlednice pro pozdravení blízkých. (Čumkarty jsme nakonec koupili a nikomu je neposlali).

K našemu překvapení se stále častěji potkáváme s automobily, asociující časy dávno i nedávno minulé.
Obrázek

Teprve když projíždíme nafukovací slavobránou, nemůže být pochyb o tom, že se San Teodoro stalo pro dnešní den epicentrem veteránských vozidel.

Obrázek

Hosteska nám při průjezdu slavobránou automaticky připlácává nálepku na okýnko a za stálého hutorení bezpochyby vtipného sardského spíkra, vjíždíme do zóny obklíčené carabinéry.

Obrázek

Platíme účastnický poplatek ve výši 4 Eura a řadíme se do řady parkujících vozidel a motocyklů. V ceně poplatku je kromě hlídaného parkovného také oběd v pizzerii pro dvě osoby a šik tričko pro maminku.

Obrázek

Po projížďce a koupeli vyrážíme do přístavu.
Narozdíl od první plavby z Livorna do Olbie, kdy jsme po zaparkování auta museli opustit podpalubí a zahnízdit někde na palubě, zpáteční trajekt nabízí možnost bivakování přímo v autě i během plavby. Na ceně lodního lístku to čítá příplatek 20 Eur a tato možnost je proveditelná pouze v případě, že je loď na tento druh přepravy uzpůsobená. Z laického pohledu vypadaj obě stejně, akurát že ta, na který se může chrnět v autě, má namísto uzavřeného parkoviště jakési balkóny, kterými během plavby po moři dost intenzivně fučí. Na tomto parkovišti na moři bivakujeme, auta stojí s většími rozestupy a není se co divit. V neděli, 23.9. 2007 v půl dvanácté večer (nebo v noci?) odplouvá loď společnosti MOBY Lines z Olbie do Livorna poloprázdná.
Podle všech pravděpodobností nepoužijete jiný typ lodi, pokud se budete chtít dostat na ostrov s minimálními náklady. Budiž vám tedy k užitku tato virtuální mapka jedné z cest na místnůstku nejvyhledávanější.
Z lodě jsme vyjeli kolem šesté ranní. Stejně jako první plavba v opačném směru, netrvala ani tato víc než sedm hodin. Plavební společnost provozující tuto linku (MOBY LINES) si dává v plavebním řádu fóra dobrý čtyři hodiny. V instrukcích, které jsme obdrželi společně s lodními lístky pár dnů před odjezdem na tento výlet, totiž stálo, že plavba trvá hodin jedenáct.

Hned v Livornu naskakujem na dálnici a valíme na Firenze a Bolognu. Je to sice o chlup dál než přes Apeniny, ale teď už na nějaký »kochačky« není ani pomyšlení. Chceme rychle domů. Kdo ví, jestli se změnilo počasí a nebo jsme jen do jiného vjeli. Venku je ale »klendra jako kráva«, což je označení toho nejnižšího stupně teploty ovzduší v danném období, dle našeho nářečí. Poprvé na cestě zpět si pouštíme teplo od motoru na kotníky, kraťasy a sandály plné písku převlékáme za čisté gatě a botasky. Halíme se do kapuc.
Tíží nás obavy, kolik pak asi tak za jízdu po dálnici zaplatíme. Nakonec to nebylo tak hrozný a za to přiblížení k Bolzanu to stálo. Po dálnici pelášíme kilem až do Rovereta a platíme necelých 40 Euro. Občas to ale byla divočina.
Nikdy v životě jsem za jedinej den neslyšel troubit tolik kamiónů po sobě. Šoférům, kteří kolama svýho trajleru roztáčej Zeměkouli, je stovka rychlost asi málo! Blikaj a trouběj a kličkujou za náma jako v nějakym povedenym emerickym filmu. Jeden po druhym, tak jak na ně přijde v několika kilometrový koloně řada. Čas od času se najde nebojsa, co se snaží při zařazování mrsknout »ploutví« těsně před našim čumákem. To už ale umíme uhýbat i těm nejostřejším hochům a jejich troubení se s ubíhajícími kilometry mění ve bzučení much v našich uších.

S přestávkama jedeme až do večera. Asi dvacet kilometrů od Bolzana nacházíme v sympatickém penzionku zázemí se sprchou, peřinami a bohatou snídání ze švédského stolu.
Pan hoteliér je kádr! Nejprve se pokouší nabídnout svého čtyřkového golfa výměnou za našeho Messerschmidta a po neúspěchu účtuje za nocleh se snídaní zhruba poloviční částku oproti konkurenci, u níž jsme nocovali při problémech na cestě k moři a která leží jen pár kilometrů odtud. Brenner přejíždíme po staré bez poplatku, před Innsbruckem kupujeme dálniční známku a naskakujem na dálnici, z níž hodláme slézt jen na čůrání.

Poslední den výletu jsme poněkud prodloužili intervaly zastávek a hrnuli to domu úprkem. Teplota kolem 15 stupňů s větrem v zádech nás hnala k domovu. Už dneska budeme moct obejmout maminku, které tímto děkujeme za prokázanou důvěru. Díky ní jsme mohli strávit jedny z nejhezčích okamžiků v dosavadním průběhu svý existence.
PS: Omlouváme se za prodlevy mezi jedotlivými příspěvky. Nebyly způsobeny dramaturgií ale nedostatkem času. Děkujeme také všem za pozornost a projevenou podporu. Všechny dotazy jsem chtěl zodpovědět najednou a nakonec.

Km
- Během výletu jsme najeli 3015 km
- První cesta do přístavu v Livornu měřila necelých 1100 km
- Zpáteční byla ještě o cca 100 km kratší
- Spotřeba ani jednou nepřelezla 9,5 l/100km
- Za dobrého rozmaru šel Messerschmidt i za 8,5 l
(měřeno každých 300 km při tankování)
Penízky
- Včetně tankování benzínu a zmrzlin 475,- Eur
- Trajekt – 246 Eur
- Tankování u nás, oleje a aditiva včetně cca 1800,- Kč
- 100 l benzínu s sebou na cestě do přístavu 2 800,-Kč
- Jídlo s sebou, včetně laskominek 2000,- Kč

Suma sumárum jsme najeli o 500 km míň a utratili zhruba stejně, jako když jsme »předpředloni« objížděli ve třech i s maminkou Slovensko.

Obrázek

Děkujeme maminko ještě jednou. Příště vyrazíme všichni. :P
A pak zas někdy zase jenom s Pepínem, ju? Aby si kuci neměli co vyčítat... :wink:

Obrázek
Naposledy upravil(a) axoun dne 22 bře 2008, celkem upraveno 2 x.

Zamčeno