Čtvrtek 1:30 ráno vyrážíme směr Hannover, oproti původně stanovené půlnoci. Samozřejmě díky dámskému osazení naší expedice. Zpoždění a zejména liknavý přístup kuchaře způsobil, že jedeme tentokrát navíc bez obvyklých bezchlebových řízků. Už tato nepříjemnost dávala tušit budoucí náročnost celé expedice a dovoluji si prohlásit, že ji defakto přímo ohrozila! Vyrážíme, dámské osazení a kuchař v jedné osobě se snad díky černému svědomí ujímá volantu ale nebuďme idealisti, prostě chtěla jen řídit. Bravurně uhání až před Teplice, kde sjíždíme z dálnice a pak pokračujeme starou dobrou cestou přes Cínovec. U poslední pumpy v Čechách bereme zdejší vyžrané chlaďáky útokem a kupujeme nezbytný proviant na cestu. Prodavač s mírným úžasem ve tváři sleduje naše rabování toho mála, co v nich zbylo a nabízí nám i prošlé bagety, které před půlnocí odepsal. Ty s díky odmítáme a z důvodu větší nenápadnosti bereme ještě raději dálniční známku se zpětným datem a to už úžas prodavače dostoupil vrcholu. Nicméně skálopevně trváme na svém. Poté pokračujeme dál po staré E55 s tím, že se před Drážďanami napojíme na dálnici vedoucí na Lipsko. Zde přiznávám, maličko ohrozil jinak neomylný navigátor přejetím dálnice a menší motanicí přes Drážďany (a to zejména díky štresu, který způsobil kuchař a předešlé události). Kuchař statečně ukrajuje kilometry až k Lipsku, kde se střídáme v řízení. Předtím však zde pojídáme sendviče, nevalné chuti (já bych řek fakt hnusný). Už ony sendviče nás měly varovat svým názvem „Turkey club“(i když samozřejmě víme, že se jedná o krocana a ne o tureckou pochoutku), což v další části záhy pochopíte. Před Hannoverem nastává další střídání stráží, tedy volantu a navigátor vytahuje své umně nafocené mapy, za něž by se ani Saudek nemusel stydět. A zde bych chtěl podotknout, že další člověk ohrozil zcela zásadně celou výpravu. Byl to, přiznejme si všem nám známý, můj kamarád a osobní IT expert, který se vám neustále vrtá v autech (řekl bych s úspěchem), a asi proto nemá čas, zprovoznit mi tiskárnu. Jistě jste pochopili, o koho jde a pro ty kdo nechápou, tak malá nápověda (byl to Herbie), díky němu a díky mé pověstné šetrnosti, abych nemusel kupovat mapu, pořídil jsem snímky přímo z obrazovky fotoaparátem. O kvalitě snímků se ostatně můžete přesvědčit, prostě blbý.
Snad vinou jiného měřítka či únavou z cesty křižujeme uličky zleva i zprava a stále nemůžeme natrefit na tu správnou. Mírná nervozita je korunována tichem, což u tak hlučné posádky nebývá zvykem. Sláva, po půl hodině hledání jsme konečně v cíli a autobazar se před námi objevil v celé své originalitě. Právě si řikám: „Jak je to krásné, úroda sklizena, políčka řádně obdělána, je to hospodářství, inu Tuecko“. Několik drátěných kotců s Turky, rozdělených podle písmen nás donutilo celé prostranství proběhnout hned několikrát, protože s abecedním řazením si nikdo hlavu nelámal. Konečně máme písmeno F (hned mezi B a W což je naprosto logické a nechápu že nás to hned netrklo). S podivem zíráme na plochu 10x10 metrů, kam by těch 30 stojících aut dokázal nacpat jen čaroděj. Bohužel brouk nikde, majitel též. Začínáme propadat panice a Jackarero odchází k autu. V první chvíli mě napadá, že odchází asi pro lano. Vědomí, že nikde kolem není strom s potřebnou větví a lampy jsou proklatě vysoké, mě uvádí do klidu, že alespoň zpátky pojedeme oba. Vrací se! Zdrcený výraz, ve kterém bych se nebála tvrdit, byla i notná dávka hněvu, nicméně nese pouze cigarety a telefon. Zde bych vše rád uvedl na pravou míru. Byl to pouze obrovský hněv a zcela neukojitelná chuť někoho zabít. Nadávky typu: „Ten kretén to už prodal“; „Teď ani nepřijede, protože ví že tady čekám“ nebraly konce. Naštěstí jsem opravdu našel jen ty cigára a telefon. Lámanou němčinou tedy píšeme majiteli zprávu, že jsme na místě. Po hodině čekání vystupuje z auta přičmoudlá partička a otvírá vrata – jsou tu! Bohužel neumíme v němčině nadávat, tak jsme raději zticha a jen nesměle ukazujeme potvrzující fax, neb opravdu nechceme slyšet zprávu o tom, kterak ho prodali, načež se znovu a o to víc se nasrat. Naštěstí odcházíme s jedním z údajných majitelů do nedaleké garáže k prohlídce auta. Brouk je tam a na mstitelově obličeji je konečně vidět náznak úsměvu. V garáži se snažíme vysvětlit způsob převozu a zejména zajištění si v klidu a temnu garáže připravit vše potřebné. Všechno podle nich o.k., nic není problém, až do chvíle, kdy jsme zjistili, že rozumí anglicky asi tak jako my turecky. Samotná koupě a vyřízení formalit, taky naprostá tragedie. Tohle se ale musí zažít. Kdybych to popisoval, zabere to spoustu času a neměl bych při případném sezenci v hospodě co vyprávět. Oproti tvrzení že všemu rozumí a že je vše dojednáno, vyvážejí auto ven a rozprchávají se neb s touto adventurou, jak již bylo řečeno, ani němečtí cikáni nechtějí nic mít. Co teď? Značky se musí nandat venku. Barikádujeme brouka alespoň Polem ve vjezdu do garáže a začínáme montovat značky, lepit samolepky, známku, zabydlovat auto, strhávat samolepky z raichu a v neposlední řadě nervozitou na sebe zvyšujeme hlas. Jediný zbylý dohlížející spolumajitel jaksi kroutí střídavě očima a hlavou, mírně až křečovitě se usmívá, dokonce máme podezření že chce bejt už taky v Mexiku za svými soukmenovci a u aparátu, kterým nás udávají na nejbližší bengárnu. Čekáme, jestli se někde neobjeví policejní hlídka, ale stále ještě doufáme, že s ramenem spravedlnosti se turečtí přátelé uvidí stejně rádi, jako pumpaři s ČOIkou. Rychle se loučíme a nejkratší možnou cestou odjíždíme. Všechny uličky v okolí už máme několikrát projeté, tak nám to nečiní sebemenší obtíže. Pouze to, co se valí od výfuku nově zakoupeného brouka se mi moc nelíbí – chvíli nic, následuje několik ran a oblaky dýmu. Tak se to opakuje při závratné rychlosti cca 60km/h na nejbližší dálniční parkoviště mezi popelnice. Nastartovat podruhé už není možné a dárcem vybité baterie se stává chudinka Polo.
Po výměně baterie zjišťujeme (teda já ne, jenom kývám, nejsem žádnej pořádnej motorář), že jedeme pouze na dva válce. Oprava nutná přímo na místě.
Následující hodinka proběhla celkem standardně, inu co bych vyprávěl, nepouštěl jsem se do žádných složitějších akcí. Víka ventilů zůstala na svých místech (modří již vědí). Jednoduše jsem vyškubal kabely, svíčky, víčko, palec, zkontroloval přívod paliva, funkci karbesu, vše řádně očistil a namontoval zpět, jak má být a ejhle, motor jde jak švýcary. Následuje trocha posilovny se zpětnou výměnou baterií.
Tolik ochotných pomocníků z germánských řad bychom snad ani nečekali. Mezinárodní jazyk „ruka-noha“ slaví úspěchy a dobrovolníci postupně s úsměvem odcházejí. Tady bych podotknul - byli mnou vstřícně odehnáni, neb jsem neměl sebemenší chuti, aby se mi do toho vrtali. Po opláchnutí zaneřáděných pazour až po lokty, jsem od kuchaře, střídavě sedícího v autě a střídavě provádějícího mi všeliké utrpení,
dostal, asi za odměnu za dobře provedenou práci, kus žvance. Cpoucí se kuchařík, zjevně rozradostněn odstraněnou závadou, sedící v autě zády k parkovišti ani nezaregistroval blížící se a přibrždivší policejní hlídku, při čemž já neměl své útroby zcela pod kontrolou, zkrátka málem jsem se posral z leknutí, nicméně dál jsem si s nehnutou tváří pokerového hráče pojídal poslední zbytky toho co nám ještě zbylo. Odfrčeli, hurá! Ještě akademická, bezpečnostní půlhodinka, kvůliva případnému odchycení přímo na dálnici a bleskově vyrážíme. Bleskově není to pravé slovo, protože při zařazení trojky a sešlápnutí plynu zjišťuji, že spojka není v úplné kondici, prostě klouže jako prase, ubírám, rozjíždím se pěkně plynule a velice pozvolna a vida, jde to. Prostě hezky pozvolna a žádnej zátah. Šlape parádně, stodvacítka nepředstavuje sebemenší problém, jen kopce se musej opatrně, tam se šouráme mezi kamiony.
Po cestě sledujeme větrné elektrárny, jenž se nedají ani spočítat a z opatrnosti stavíme až za Magdeburgem,
kde probíhá další kontrola případného úniku jakékoli kapaliny, včetně naší. Dál už není v podstatě co popisovat, následující cesta celkem nůďo,
malá chvilka napětí aby nedošlo ke slovení ještě před hranicí a pak už jen u značky ČR pouštím váreny a nahlas si řvu:“Němečtí četníci, polibte mi prdel!
Kdo mě zná, jistě ví, že jsem sice řval něco jiného, ale to sem napsat nelze. Tímto bych se ještě rád omluvil Edymu, který stále ještě pátrá a věřím, že nalezne toho pravého. Navíc to vypadalo, že největší favorit je ten s koženým interiérem. Psal tam taky cosi, že by chtěl nejraději Němce. Je jich dost a určitě neslevuj, uvidíš že se to vyplatí. Bude li potřeba něco kolem brouka, technické, přihlášení atd., jsem zcela k dispozici. Navíc jsi ušetřil cestu, tureckou komunikaci, něco nervů a případného zklamání, kdyby to byl fakt šrot. Já jel s rizikem, že bude-li to šrot, použiju ho jako dárce specifických náhradních dílů pro Šimona.
Sorry Edy, ale Jubíci jsou srdeční záležitost, hlavně mé drahé polovičky, domácí, kuchaře, řidiče, zlého šotka a závodnice v jedné osobě.
P.S. Pro Yahoďáka, Pětišrouba a podobné hlídače mravnosti, slušného chování, rasové diskriminace a podobnejch hovadin - nic rasovýho tím myšleno nebylo, bejt tam blbí češi, držkuju na ně úplně stejně, to jistě víte a pochopíte……….navíc všichni máme máslo na hlavě, tak se zdžte podobnejch napomenutí, stejnak vám na ně kašlu a jinak nic ve zlým fešáci.
Máš vkus, woe