3. den – 185 km (Chust – Rachiv – Vorochta – Verchovyna)
Probouzím se do dalšího pěkného dne. Ještě dám procházku po centru, koupím si snídani a v hračkářství hračku vw brouka alá telefon a jdu balit. Griotka noc přežila bez újmy ukrajinských šelem, a tak po naložení všech zavazadel vyrážíme na další etapu.
Po nájezdu na hlavní tah začíná opět skákačka…víc jak 60km/hod z tachometru nevyloudim. Bohužel musím očima bloudit po silnici a vyhýbat se dírám, které jsou někdy rafinovaně skryty a nemůžu koukat na krásnou Ukrajinu. Ale občas vzhlídnu a pokochám se krajinou nebo zamávám dalším vzduchem chlazeným vozidlům s posádkami.
Pokud se objeví značka železničního přejezdu, jsem hned na pozoru. Většinou chybí asfalt úplně, koleje čouhají ze země a musím je přejíždět opravdu opatrně.
Cesta pokračuje pomalu, ruce mi brní od volantu, a k tomu mám 100 chutí odbočit do Rumunska. Nakonec mě Griotka překecá a jede se do Karpat. Cesta se stále zhoršuje, ale je to stále silnice. Průměrná rychlost se rapidně snižuje a začínám mít obavy, zda dojedu do cílového města včas.
Náhle se snižuje rychlost a musí se zastavit. Koukám, voják u zvednuté závory si hraje na mobilu. Čekám minutu…nic se neděje. Tak se rozjedu a mizim (toto jsou kontrolní body mezi ukrajinskými oblastmi). Když mě neviděl, tak pokuta nebude. Opět kličkuju mezi dírami a modlim se, ať už to skončí. Najednou se stává zázrak – u města Rachiv se objevuje úplně nová asfaltka.
To je jízda. Hned jsem vděčný za každý neskákací kilometr. Využívám toho a k pumpě přijíždím v rekordním čase.
Po natankování si dávám kafčo a zjišťuji informace ohledně stavu silnic na dalších úsecích. Moc toho ukrajinsky neumím, ale po odpovědi „Da, Da, charašó“ (snad myslela stav silnic) jedu v klidu dál. V centru města vyfotím kostel
a pak se už zase kochám údolím řeky Tisy.
Silnice se krásně kroutí, občas zmizí asfalt, ale za pár set metrů se znovu objeví, takže dobrý. V jedné z vesnic u silnice rychle vyfotím VW T3
a za pár metrů mě předjíždí Peugeot 406 a donutí mě zastavit. Co se zase děje…držim v ruce obušek a čekám, co se bude dít. Vystupuje chlápek, směje se od ucha k uchu a ukazuje palec nahoru (naštěstí). Nakonec je sranda, vyfotíme se navzájem a pak už zase jede každý svou cestou.
Po pár kilometrech se opět snižuje rychlost zakončená cedulí STOP. Bohužel mezitím koukám do mapy, a tak STOPku přejedu o 2 metry. Vyběhne policajt a začne něco hulákat. Když doběhne, už chce pas, techničák a řidičák. A prý ať si vystoupím – motor nechám běžet, že tam dlouho nepobudu. Začínám si myslet pravý opak. Policajt koukne do pasu a říká: “Míšo, viděls tu stopku? Nezastavil jsi před ní, máš problém“ já mu na to kejvu a koukám na Griotku, aby mi s ní někdo něco neudělal. Pak furt něco brblá a začíná vyndávat přístroj..hle bude se dýchat. Rozbalim si v klidu náhubek, jelikož jsem nic alkoholickýho nepil, a pojicajt furt, že to je moooc přesnej přístroj a že výsledky budou v mžiku. Čichám ukrajinskou fintu. A je to – moooc přesnej přístroj vytisknul papírek a na něm je 0,34 promile. A najednou je tu velký problém. Zase začíná policajt něco pronášet a já už se dívám na hodinky, zda vše stihnu...a taky kolik bude chtít. Pokračuje otázkama, co jsem pil, zda neberu prášky na žaludek a nebo nekouřim trávu. Prý budu muset zpátky do Užhorodu k soudu a tam můžu dostat pokutu až 12 500,- Kč. Na vše říkám NE a už mě to nebaví. Začíná hra na uplácení. Nabízím mu 50€..on na to: „Zamysli se líp…máš čas, přemýšlej“. Za chvilku nabízím 80€ a nějaký rumunský peníze. To už je lepší. Řekne mi, ať si pro ně zajdu a dám mu je veku do tašky, tam nejsou kamery. Konečně dostávám doklady a mizim. Čas mě dost tlačí, nechce se mi jet za tmy. Úspěšně vyjedu Jablunitský průsmyk, který je už v Ivano-Frankivský oblasti.
Teď už jen trefit odbočku směrem na Verchovyna. A začíná posledních 39 kilometrů.
Silnice stále v pohodě, tak se kochám krásami Karpat.
Za železničím přejezdem se silnice začíná zhoršovat.
Za městem silnice pomalu mizí, až zmizí úplně.
Čas neúprosně letí, víc jak 10 kilometrů za hodinu nedávám…po cestě nevydrží jedna zástěrka – nevadí, pak jí přidělám. Do města Verchovyna přijíždím v půl osmé, úplně vyčerpanej.
Nacházím ubytování a parkuju Griotku na bezpečném místě – za plotem s hlídačem. To zase budou sny s příchutí asfaltu. Zítra se nechám překvapit.