CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
- Michal
- pečené kolínko fóra flat4.org
- Příspěvky: 2856
- Registrován: 17 říj 2003
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
10. den – 170 km
Po vydatném spánku a ruských snech jsme se vzbudili do reality dalšího dne. Griotka se taky probouzela, tak jsme se pozdravili a popřáli hezký den. Snídaně, zabalení a naložení věcí a pak hurá opět do města. Domluvili jsme se s recepční Marfušou, že Griotka může zůstat zaparkovaná před budovou a tudíž jí žádná újma nehrozí.
A tak jsme se vydali opět k historickým branám města Velikij Novgorod.
Prošli jsme se opět po nábřeží a také podél hradeb k památníku obětem druhé světové války.
Pokračovali jsme dál a u stánků si koupili zmrzlinu a nějaké suvenýry domů. Je to krásné místo a všem doporučuji jeho návštěvu. Na cestě zpět ke Griotce jsme se opět stavili v restauraci, kde jsme minulý večer zdlábli mňamózní rybku. Dali jsme si opět do nosu, poděkovali a rozloučili se s majitelem, který nás zval večer na večeři. Tu jsme s velkým zármutkem museli odmítnout, ale slíbili jsme, že se zde ještě určitě při dalších cestách stavíme. S Griotku jsme se opět radostně shledali a pomalu vyrazili do cíle dnešní etapy, a to do Petrohradu.
odjezd od ubytovny
Museli jsme projet celé město, abychom se nevraceli stejnou cestou, která by byla zajížďkou.
Po cestě jsme viděli hodně zajímavostí, např. tento MIG
nebo tank neznámé ráže a označení.
Po pár kilometrech jsme se konečně dostali na hlavní tah. Cesta ubíhala opět bezvadně, pěkné počasí a hodně zajímavých věcí kolem silnice. Jen pro názornost – baráček, u kterého je střecha potažená různými koberci, od peršana až po závěsy z oken.
Projeli jsme také pomerančovou vesnicí, kde jsme si dávali pozor na rychlost, abychom nějaké pomeranče neschytali.
Míjíme i odlehčený kamion, který raději necháváme za sebou. Co kdyby začal něco upouštět....
Griotka si jen vrněla – žádné frézování silnic ani díry velikosti pomerančů. Prostě ideál. Sankt Petersburg nás přivítal množstvím silnic a hustotou dopravy. První problém je kruhový objezd, kde si musíme v rychlosti přeložit názvy ulic.
Slečna štěstěna se nás drží zuby nehty a tak se po správných silnicích blížíme k cíli. Ulice a vše je opět obrovské, takže naše malinké autíčko jen zírá s otevřenou kapotou.
Na poslední křižovatce máme problém s orientací a zastavujeme na rohu ulic v méně obyvatelné části této metropole. Čekám u broučka a copilot jde shánět informace. Za pár chvil jsou u mě dva chlapíci obklopený lihovým oparem a že mám krásné auto a dál už jim nerozumím, jelikož začali mluvit petrohradsko-opileckým dialektem. Děkuji jim za komplimenty a jedním vykloubeným okem vyhlížím záchranu. To skupina oněch dvou mužů uviděla a přesunula se do útočné pozice – co takhle nějaké rubly, máš? Druhé oko šokem začalo tikat nahoru a dolu a hlava doprava a doleva. Přidala se i pusa se slabými výkřiky „Ňet“. Ale to už přicházela záchrana, rychlý nástup do broučka a úprk jedno kam. Hostel byl nedaleko. Po příjezdu nás uvítal majitel, s kterým jsem se domluvil na hlídání Griotky 24 hodin denně. V objektu byly kamery a tak nemusel povolávat Ivánka s Kalašnikovem. A tak jsme ušetřili. V pokoji jsme nabili foťáky a sebe (menší večeří v kuchyni). Bohužel nám chyběla mapa. Vydali jsme se proto do víru velkoměsta podle instinktu. Po dvou hodinách šlapání v ulicích a parcích jsme se vrátili zpět s předsevzetím, že další den si musíme opatřit mapu. Zde je pár fotek z večerní procházky:
a jedna Volha 21 na prodej
Dobrou noc a příští den bude odpočinkový
Po vydatném spánku a ruských snech jsme se vzbudili do reality dalšího dne. Griotka se taky probouzela, tak jsme se pozdravili a popřáli hezký den. Snídaně, zabalení a naložení věcí a pak hurá opět do města. Domluvili jsme se s recepční Marfušou, že Griotka může zůstat zaparkovaná před budovou a tudíž jí žádná újma nehrozí.
A tak jsme se vydali opět k historickým branám města Velikij Novgorod.
Prošli jsme se opět po nábřeží a také podél hradeb k památníku obětem druhé světové války.
Pokračovali jsme dál a u stánků si koupili zmrzlinu a nějaké suvenýry domů. Je to krásné místo a všem doporučuji jeho návštěvu. Na cestě zpět ke Griotce jsme se opět stavili v restauraci, kde jsme minulý večer zdlábli mňamózní rybku. Dali jsme si opět do nosu, poděkovali a rozloučili se s majitelem, který nás zval večer na večeři. Tu jsme s velkým zármutkem museli odmítnout, ale slíbili jsme, že se zde ještě určitě při dalších cestách stavíme. S Griotku jsme se opět radostně shledali a pomalu vyrazili do cíle dnešní etapy, a to do Petrohradu.
odjezd od ubytovny
Museli jsme projet celé město, abychom se nevraceli stejnou cestou, která by byla zajížďkou.
Po cestě jsme viděli hodně zajímavostí, např. tento MIG
nebo tank neznámé ráže a označení.
Po pár kilometrech jsme se konečně dostali na hlavní tah. Cesta ubíhala opět bezvadně, pěkné počasí a hodně zajímavých věcí kolem silnice. Jen pro názornost – baráček, u kterého je střecha potažená různými koberci, od peršana až po závěsy z oken.
Projeli jsme také pomerančovou vesnicí, kde jsme si dávali pozor na rychlost, abychom nějaké pomeranče neschytali.
Míjíme i odlehčený kamion, který raději necháváme za sebou. Co kdyby začal něco upouštět....
Griotka si jen vrněla – žádné frézování silnic ani díry velikosti pomerančů. Prostě ideál. Sankt Petersburg nás přivítal množstvím silnic a hustotou dopravy. První problém je kruhový objezd, kde si musíme v rychlosti přeložit názvy ulic.
Slečna štěstěna se nás drží zuby nehty a tak se po správných silnicích blížíme k cíli. Ulice a vše je opět obrovské, takže naše malinké autíčko jen zírá s otevřenou kapotou.
Na poslední křižovatce máme problém s orientací a zastavujeme na rohu ulic v méně obyvatelné části této metropole. Čekám u broučka a copilot jde shánět informace. Za pár chvil jsou u mě dva chlapíci obklopený lihovým oparem a že mám krásné auto a dál už jim nerozumím, jelikož začali mluvit petrohradsko-opileckým dialektem. Děkuji jim za komplimenty a jedním vykloubeným okem vyhlížím záchranu. To skupina oněch dvou mužů uviděla a přesunula se do útočné pozice – co takhle nějaké rubly, máš? Druhé oko šokem začalo tikat nahoru a dolu a hlava doprava a doleva. Přidala se i pusa se slabými výkřiky „Ňet“. Ale to už přicházela záchrana, rychlý nástup do broučka a úprk jedno kam. Hostel byl nedaleko. Po příjezdu nás uvítal majitel, s kterým jsem se domluvil na hlídání Griotky 24 hodin denně. V objektu byly kamery a tak nemusel povolávat Ivánka s Kalašnikovem. A tak jsme ušetřili. V pokoji jsme nabili foťáky a sebe (menší večeří v kuchyni). Bohužel nám chyběla mapa. Vydali jsme se proto do víru velkoměsta podle instinktu. Po dvou hodinách šlapání v ulicích a parcích jsme se vrátili zpět s předsevzetím, že další den si musíme opatřit mapu. Zde je pár fotek z večerní procházky:
a jedna Volha 21 na prodej
Dobrou noc a příští den bude odpočinkový
- Michal
- pečené kolínko fóra flat4.org
- Příspěvky: 2856
- Registrován: 17 říj 2003
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
a dáme si pauzičku
- Michal
- pečené kolínko fóra flat4.org
- Příspěvky: 2856
- Registrován: 17 říj 2003
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
11. den
Opět volný den, který strávíme špacírováním po městě. Ráno po snídani se ptáme v recepci, zda nemají náhodou nějakou mapu města, kterou by mohli zapůjčit. Po pátrání všemi směry nachází majitel průvodce v italštině – nic lepšího nás nemohlo potkat, a tak při snídani už plánujeme trasu, abychom žádnou památku nevynechali.
Je to předem prohraný boj, protože historickými pamětihodnostmi je Petrohrad prošpekovaný. Plán je jasný – neztratit se. Při cestě do centra ještě hodíme čočku na Griotku a přesouváme se k metru, které je vzdáleno 2 kilometry.
dáváme si na vše pozor
Vzdálenosti jsou zde opravdu nečekaný. Po cestě se zastavujeme na tržišti, leč nás nic neosloví a pochodujeme dál. Kupujeme si 5 jízd krtkem.
Za pár minut jsme v centru a jdeme fotit první skvost – chrám Spasitele na krvi. Srovnáváme ho s moskevským Vasilem Blaženým.
Házíme si rublem, zda se půjdeme kouknout dovnitř. U pokladny zaplatíme 500 rublů a jde se dovnitř. Vše je samozřejmě ve zlatě, všechny ikony se svatými vás pozorují, kamkoli se otočíte. Vyfotíme si nejzajímavější obrazy a rychle pryč.
Turistů je tam poněkud víc, než je zdrávo a proto prcháme ven.
Mezitím se rozpršelo a žaludek se taky hlásí o slovo. V nedaleké restauraci si dáváme oběd a kafíno, abychom přežili delší část dne. Naše kroky směřují k Zimnímu paláci, kde jsou umístěny největší sbírky umění na světě - Ermitáže.
Na to nemáme čas, jen si vše zdokumentujeme, nakoukneme dovnitř a letíme k další památce – katedrále sv. Izáka (stavělo ho 40 tis. dělníků po dobu 40 let).
Je to druhá největší katedrála na světě (první se nachází v Moskvě).
Blížíme se k řece Něvě, na které jsou zakotveny válečné lodě.
Procházíme také kolem Námořní akademie, u které zatáčíme na jeden z mnoha mostů.
Přechod pro chodce je trochu delší než normálně, a tak přemýšlíme, proč tomu tak je.
Na nic nepřicházíme a míříme si to k muzeu písemnictví, kde si u pomníku Puškina dáváme sváču.
Jak koukám na silnici, po chvilce se začínám dusit z pohledu na svatební samohyb – tomu říkám hnus, velebnosti.
Raději se přesouváme do Petropavlovské pevnosti, kde na břehu řeky odpočíváme a relaxujeme.
Další etapa prohlídky Petrohradu je domek Petra Velikého. Než se k němu dostáváme, míjíme mešitu
a hledáme úkryt před deštěm, který nabírá na intenzitě. Moc se nedaří a během mžiku jsme promoklí až na ponožky. Dobrou náladu nám to nekazí a šťastně stojíme před vchodem do domku. Bohužel je otevřeno jen v úterý (jsme tu o jeden den dříve). Alespoň ho vyfotíme a jdeme vpřed.
Hned za rohem koukáme a snažíme se několikrát zaostřit, jelikož nevěříme vlastním očím. Před námi jsou kluci z České republiky, kteří míří na sever, do okolí Murmansku a na poloostrov Kola – holt svět je malej.
Hned jsme si vyměnili zkušenosti z cest a hraničních přechodů do Ruska. Slibujeme si, že se uvidíme na vw srazu v Podmitrově. Popřejeme si šťastnou cestu bez nehod a suneme se dál – k Auroře.
Máme štěstí, za 14 dní loď odtáhnou do doku a budou jí renovovat dva roky. Poslední část cesty se vracíme metrem zpět ke Griotce,
která odpočívá a těší se, že jí další den převezeme do Finska.
Pěkný den fšem
Opět volný den, který strávíme špacírováním po městě. Ráno po snídani se ptáme v recepci, zda nemají náhodou nějakou mapu města, kterou by mohli zapůjčit. Po pátrání všemi směry nachází majitel průvodce v italštině – nic lepšího nás nemohlo potkat, a tak při snídani už plánujeme trasu, abychom žádnou památku nevynechali.
Je to předem prohraný boj, protože historickými pamětihodnostmi je Petrohrad prošpekovaný. Plán je jasný – neztratit se. Při cestě do centra ještě hodíme čočku na Griotku a přesouváme se k metru, které je vzdáleno 2 kilometry.
dáváme si na vše pozor
Vzdálenosti jsou zde opravdu nečekaný. Po cestě se zastavujeme na tržišti, leč nás nic neosloví a pochodujeme dál. Kupujeme si 5 jízd krtkem.
Za pár minut jsme v centru a jdeme fotit první skvost – chrám Spasitele na krvi. Srovnáváme ho s moskevským Vasilem Blaženým.
Házíme si rublem, zda se půjdeme kouknout dovnitř. U pokladny zaplatíme 500 rublů a jde se dovnitř. Vše je samozřejmě ve zlatě, všechny ikony se svatými vás pozorují, kamkoli se otočíte. Vyfotíme si nejzajímavější obrazy a rychle pryč.
Turistů je tam poněkud víc, než je zdrávo a proto prcháme ven.
Mezitím se rozpršelo a žaludek se taky hlásí o slovo. V nedaleké restauraci si dáváme oběd a kafíno, abychom přežili delší část dne. Naše kroky směřují k Zimnímu paláci, kde jsou umístěny největší sbírky umění na světě - Ermitáže.
Na to nemáme čas, jen si vše zdokumentujeme, nakoukneme dovnitř a letíme k další památce – katedrále sv. Izáka (stavělo ho 40 tis. dělníků po dobu 40 let).
Je to druhá největší katedrála na světě (první se nachází v Moskvě).
Blížíme se k řece Něvě, na které jsou zakotveny válečné lodě.
Procházíme také kolem Námořní akademie, u které zatáčíme na jeden z mnoha mostů.
Přechod pro chodce je trochu delší než normálně, a tak přemýšlíme, proč tomu tak je.
Na nic nepřicházíme a míříme si to k muzeu písemnictví, kde si u pomníku Puškina dáváme sváču.
Jak koukám na silnici, po chvilce se začínám dusit z pohledu na svatební samohyb – tomu říkám hnus, velebnosti.
Raději se přesouváme do Petropavlovské pevnosti, kde na břehu řeky odpočíváme a relaxujeme.
Další etapa prohlídky Petrohradu je domek Petra Velikého. Než se k němu dostáváme, míjíme mešitu
a hledáme úkryt před deštěm, který nabírá na intenzitě. Moc se nedaří a během mžiku jsme promoklí až na ponožky. Dobrou náladu nám to nekazí a šťastně stojíme před vchodem do domku. Bohužel je otevřeno jen v úterý (jsme tu o jeden den dříve). Alespoň ho vyfotíme a jdeme vpřed.
Hned za rohem koukáme a snažíme se několikrát zaostřit, jelikož nevěříme vlastním očím. Před námi jsou kluci z České republiky, kteří míří na sever, do okolí Murmansku a na poloostrov Kola – holt svět je malej.
Hned jsme si vyměnili zkušenosti z cest a hraničních přechodů do Ruska. Slibujeme si, že se uvidíme na vw srazu v Podmitrově. Popřejeme si šťastnou cestu bez nehod a suneme se dál – k Auroře.
Máme štěstí, za 14 dní loď odtáhnou do doku a budou jí renovovat dva roky. Poslední část cesty se vracíme metrem zpět ke Griotce,
která odpočívá a těší se, že jí další den převezeme do Finska.
Pěkný den fšem
- Petasimi
- zasloužilý harcovník fóra flat4.org
- Příspěvky: 453
- Registrován: 12 dub 2006
- Bydliště: Prace
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
Teda, když jsem tu zmerčil novej příspěvek od Michala, doufal jsem, že bude pokračování cesty. Přibyla jen přestávka. Což o to, paní je hezká, ale když si uvědomím, kolik je jí dneska, jdu obdivovat něco jiného
- Ales-X
- beznadějný žumpofil
- Příspěvky: 996
- Registrován: 18 čer 2008
- Bydliště: Wild West
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
A to si teprve představ tu ponorku že dnes už bude v hutí přetavená na Hyundai i30 nebo něco podobného .. raději nepřemýšlet a kochat se jak to bylo dřív pěkné
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
krásná ženská.. já jsem spokojen! A cestopis.... boží!
Kdo umí ten umí,kdo neumí...ten platí.
- maxmax
- stálý inventář fóra flat4
- Příspěvky: 5044
- Registrován: 25 pro 2007
- Bydliště: Praha 8 a5
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
Pěkná, a navíc čistotná
Za jedenácté: Nebudeš jiného vozu než VW říditi:
- Michal
- pečené kolínko fóra flat4.org
- Příspěvky: 2856
- Registrován: 17 říj 2003
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
12. den – 228 km
Po dvou dnech strávených ve městě Petra Velikého je na čase zvednout kotvy, resp. Griotku a konečně vjet do Finska. Je před námi posledních cca 180 kilometrů po ruském území. Jako pokaždé vše pečlivě zabalíme, naskládáme do Griotky, rozloučíme se s velmi milými majiteli tohoto pohostinného ubytování. Po zahřátí Griotky v jíždíme do rušného Petrohradu. Přes sedmero mostů, sedmero řek a sedmero památníků přijíždíme do centra, resp. ke katedrále Sv. Izáka.
Uděláme rychlou fotku, protože červená tam skáče jak na diskotéce a míříme k řece Něvě. Tak odbočujeme na jeden z mostů a jedeme se kouknout na neznámou katedrálu. Během chvilky se ztrácíme ve změti ulic.
Jelikož neovládám moderní komunikační přístroje, beru mapu a v ponožkách se blížím k řidiči autobusu, který si v depu vychutnává zasloužené minuty klidu. Aby se neleknul, zdálky ho zdravím „zdrástvujtě“. Pán chvilku tápe, co se to děje, zda přepadení nebo přijel cirkus, ale když uviděl rozevřenou automapu, hned radí a mává rukama, kudy máme jet. Pamatuju si prvních pět, zbytek si domýšlím. Přeje nám šťastnou cestu a my se vydáváme hledat silnici v kupce asfaltu. Bohužel jsme se brzy dostali do nekonečné fronty aut, a tak jsme se mohli ptát dále na cestu. Jeden chlapík vytáhl mapu a začali jí studovat.
Nikdo netroubil, všichni tomu rozuměli. Znovu jsme se objevili u Petropavlovské pevnosti, kterou jsme celou obkroužili.
Pokračujeme dál kolem Aurory a opět se úspěšně ptáme na cestu jednoho z mnoha aut (tento má na sobě ještě balónky ze svatby). Snad se nám neztratí. Sledujeme ho, jako v tajném filmu, pak zablikáme a zatroubíme, a každý pokračujeme svou cestou. Směrovky na Vyborg už jsou hezky viditelný.
Konečně opouštíme Sankt Petersburg a fičíme do Suomi.
Ve Vyborgu nakupujeme v místním nákupním centru dárky a snažíme se utratit poslední rubly. Ty, které neutratíme, dáváme v Lukoilu za benzín. Pak už nás čeká rusko-finská hranice. Sázíme se, kolik hodin to bude trvat. Mezitím přijíždíme k první kontrolní stanici, která je u řeky Malinovka.
Po předložení pasů nás pouští k další budce, která je vzdálená dobrých 8 kilometrů.
U další kukaně nás opět kontrolují a vpouštějí do celního prostoru.
Tam opět čekáme a připravujeme se na nekonečný byrokratický proces. K překvapení všech, tedy i celníků, jsme za 30 minut proskenovaný a můžeme se přesunout na finskou stranu přechodu.
Tam jsme jen ukázali pasy, pánové vše zkontrolovali a mohlo se jet. Akorát při odchodu jsem řekl „Senk jů“ a celník odpověděl „Danke“ - asi podle auta.
Míříme směrem na Lappeenranta a pak po dálnici do cílového města Imatra.
Město má zajímavý znak, který jsem musel vyfotit.
Podle průvodce by zde měl být kemp u krásného jezera. Bohužel značení je trochu zmatečný a tak se v jednom z kempů (které má asi už po sezóně) ubytováváme.
Po postavení našeho vigvamu a povečeření se jdeme projít. Po cestě vidíme zajímavou ceduli – zní pěkně, význam neznámý.
Projdeme se kolem zmíněného jezera, které jsme minuli a vracíme se ke Griotce.
Bohužel přibíháme k ní s bouřkou v zádech
a při bubnování kapkami na stan usínáme.
Po dvou dnech strávených ve městě Petra Velikého je na čase zvednout kotvy, resp. Griotku a konečně vjet do Finska. Je před námi posledních cca 180 kilometrů po ruském území. Jako pokaždé vše pečlivě zabalíme, naskládáme do Griotky, rozloučíme se s velmi milými majiteli tohoto pohostinného ubytování. Po zahřátí Griotky v jíždíme do rušného Petrohradu. Přes sedmero mostů, sedmero řek a sedmero památníků přijíždíme do centra, resp. ke katedrále Sv. Izáka.
Uděláme rychlou fotku, protože červená tam skáče jak na diskotéce a míříme k řece Něvě. Tak odbočujeme na jeden z mostů a jedeme se kouknout na neznámou katedrálu. Během chvilky se ztrácíme ve změti ulic.
Jelikož neovládám moderní komunikační přístroje, beru mapu a v ponožkách se blížím k řidiči autobusu, který si v depu vychutnává zasloužené minuty klidu. Aby se neleknul, zdálky ho zdravím „zdrástvujtě“. Pán chvilku tápe, co se to děje, zda přepadení nebo přijel cirkus, ale když uviděl rozevřenou automapu, hned radí a mává rukama, kudy máme jet. Pamatuju si prvních pět, zbytek si domýšlím. Přeje nám šťastnou cestu a my se vydáváme hledat silnici v kupce asfaltu. Bohužel jsme se brzy dostali do nekonečné fronty aut, a tak jsme se mohli ptát dále na cestu. Jeden chlapík vytáhl mapu a začali jí studovat.
Nikdo netroubil, všichni tomu rozuměli. Znovu jsme se objevili u Petropavlovské pevnosti, kterou jsme celou obkroužili.
Pokračujeme dál kolem Aurory a opět se úspěšně ptáme na cestu jednoho z mnoha aut (tento má na sobě ještě balónky ze svatby). Snad se nám neztratí. Sledujeme ho, jako v tajném filmu, pak zablikáme a zatroubíme, a každý pokračujeme svou cestou. Směrovky na Vyborg už jsou hezky viditelný.
Konečně opouštíme Sankt Petersburg a fičíme do Suomi.
Ve Vyborgu nakupujeme v místním nákupním centru dárky a snažíme se utratit poslední rubly. Ty, které neutratíme, dáváme v Lukoilu za benzín. Pak už nás čeká rusko-finská hranice. Sázíme se, kolik hodin to bude trvat. Mezitím přijíždíme k první kontrolní stanici, která je u řeky Malinovka.
Po předložení pasů nás pouští k další budce, která je vzdálená dobrých 8 kilometrů.
U další kukaně nás opět kontrolují a vpouštějí do celního prostoru.
Tam opět čekáme a připravujeme se na nekonečný byrokratický proces. K překvapení všech, tedy i celníků, jsme za 30 minut proskenovaný a můžeme se přesunout na finskou stranu přechodu.
Tam jsme jen ukázali pasy, pánové vše zkontrolovali a mohlo se jet. Akorát při odchodu jsem řekl „Senk jů“ a celník odpověděl „Danke“ - asi podle auta.
Míříme směrem na Lappeenranta a pak po dálnici do cílového města Imatra.
Město má zajímavý znak, který jsem musel vyfotit.
Podle průvodce by zde měl být kemp u krásného jezera. Bohužel značení je trochu zmatečný a tak se v jednom z kempů (které má asi už po sezóně) ubytováváme.
Po postavení našeho vigvamu a povečeření se jdeme projít. Po cestě vidíme zajímavou ceduli – zní pěkně, význam neznámý.
Projdeme se kolem zmíněného jezera, které jsme minuli a vracíme se ke Griotce.
Bohužel přibíháme k ní s bouřkou v zádech
a při bubnování kapkami na stan usínáme.
- Michal
- pečené kolínko fóra flat4.org
- Příspěvky: 2856
- Registrován: 17 říj 2003
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
chvilkový odpočinek
-
- zasloužilý harcovník fóra flat4.org
- Příspěvky: 393
- Registrován: 11 lis 2005
- Bydliště: nussdorf
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
Ve městě Imatra se mimo jiné od roku 1964 do1982 jezdilo MS silničních motocyklů....
- Klemen Klemen
- Příspěvky: 137
- Registrován: 07 pro 2007
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
Where are the pictures of driver and co-driver?
1960 type 2
1960 type 1
1960 type 1
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
Drajvra zname, na toho prdime, spis nas zajima kodrajvr, teda spis kodrajvrka (alespon doufam............)Klemen Klemen píše:Where are the pictures of driver and co-driver?
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
Však uz na několika fotkách byla. Mistryne prevleku. Akorát ta u ponorky je jeji matka.
Kelen - see pictures before. If you are not blind you will find her
J.
Kelen - see pictures before. If you are not blind you will find her
J.
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
Co-driver: 4th page 3rd thread from the bottom [smilie=focking.gif]Klemen Klemen píše:Where are the pictures of driver and co-driver?
- Michal
- pečené kolínko fóra flat4.org
- Příspěvky: 2856
- Registrován: 17 říj 2003
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
Díky za velmi zajímavou doplňující informaciugo fantozzi píše:Ve městě Imatra se mimo jiné od roku 1964 do1982 jezdilo MS silničních motocyklů....
- Michal
- pečené kolínko fóra flat4.org
- Příspěvky: 2856
- Registrován: 17 říj 2003
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
You will see soon I hopeKlemen Klemen píše:Where are the pictures of driver and co-driver?
- Michal
- pečené kolínko fóra flat4.org
- Příspěvky: 2856
- Registrován: 17 říj 2003
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
13. den – 325 km
Další den je zamračený, ochlazuje se a stále nepravidelně prší. Při snídani mrkáme do itineráře, co vše dnes navštívíme. První na řadě je hrad ve městě Savonlinna vzdálená 120 kilometrů.
Najíždíme opět na dálnici, kterou jsme den předem opustili a upalujeme na sever. Všichni jedou rychlostí, která je povolena, žádní závodníci. Je to prima a Griotka si pěkně pobrukuje.
U cedule, která oznamuje, že jste už v teritoriu Savonlinna, dáváme odpočinek – kafíčko a lehké jídlo do žaludku.
Silnice se kroutila hustými lesy. Připomínalo mi to Šumavu, ale 100krát větší. Do Savonlinny přijíždíme kolem poledne a jdeme se projít po městě. U jezera se napojujeme na pěšinu vedoucí ke hradu. Na oficiálním parkovišti vidíme pořádný cestovatelský speciál, který dorazil až z Holandska.
A už stojíme před hradem, který byl založen v roce 1475, aby ochránil město Savo a kontroloval nestabilní hranice mezi Švédskem a Ruskem. Procházíme si celý hrad a fotíme krásné scenérie.
Vyzkoušíme i záchody, na kterých nalézáme zajímavou ceduli. )
Ještě si prohlédneme v místní turistickým obchůdku suvenýry a už se vracíme zpátky ke Griotce. Startujeme a míříme do dalšího města, tentokrát se jmenuje Kerimaki.
Zde se nachází největší dřevěný kostel na světě. Byl postavený v letech 1844 – 1847 a je 45 metrů dlouhý, 42 metrů široký a 37 metrů vysoký. Může pojmout až 5 tisíc věřících. V době návštěvy nás tam bylo sedm.
Po vyfocení kostela a přilehlé věže
se opět dáváme do pohybu – do města Joensuu.
Opět zíráme na nekonečné lesy a jezera.
Po pár desítkách kilometrů zastavujeme u odbočky k nějakému lesnímu muzeu (hezky vyřezávaná poštovní schránka).
Bohužel tam nedojedeme, jelikož nás udiví množství borůvek a brusinek. Hltáme je po litrech. Pak se pomalu odvalíme do griotky a s fialovýma rukama jedeme dál, do cílového města – Lieksa.
Bohužel se po cestě zatahuje a do města Lieksa přijíždíme za poměrně vydatného deště. Kemp nacházíme poměrně brzy. S paní správcovou je super domluva, a tak po postavení stanu se najíme v místní kuchyňce, dobijeme všechny přístroje, vypereme a vysušíme naše svršky a i spodky a objednáme na večer saunu, kde se chladíme na břehu studeného jezera.
Dobou noc, sokolíci.
Další den je zamračený, ochlazuje se a stále nepravidelně prší. Při snídani mrkáme do itineráře, co vše dnes navštívíme. První na řadě je hrad ve městě Savonlinna vzdálená 120 kilometrů.
Najíždíme opět na dálnici, kterou jsme den předem opustili a upalujeme na sever. Všichni jedou rychlostí, která je povolena, žádní závodníci. Je to prima a Griotka si pěkně pobrukuje.
U cedule, která oznamuje, že jste už v teritoriu Savonlinna, dáváme odpočinek – kafíčko a lehké jídlo do žaludku.
Silnice se kroutila hustými lesy. Připomínalo mi to Šumavu, ale 100krát větší. Do Savonlinny přijíždíme kolem poledne a jdeme se projít po městě. U jezera se napojujeme na pěšinu vedoucí ke hradu. Na oficiálním parkovišti vidíme pořádný cestovatelský speciál, který dorazil až z Holandska.
A už stojíme před hradem, který byl založen v roce 1475, aby ochránil město Savo a kontroloval nestabilní hranice mezi Švédskem a Ruskem. Procházíme si celý hrad a fotíme krásné scenérie.
Vyzkoušíme i záchody, na kterých nalézáme zajímavou ceduli. )
Ještě si prohlédneme v místní turistickým obchůdku suvenýry a už se vracíme zpátky ke Griotce. Startujeme a míříme do dalšího města, tentokrát se jmenuje Kerimaki.
Zde se nachází největší dřevěný kostel na světě. Byl postavený v letech 1844 – 1847 a je 45 metrů dlouhý, 42 metrů široký a 37 metrů vysoký. Může pojmout až 5 tisíc věřících. V době návštěvy nás tam bylo sedm.
Po vyfocení kostela a přilehlé věže
se opět dáváme do pohybu – do města Joensuu.
Opět zíráme na nekonečné lesy a jezera.
Po pár desítkách kilometrů zastavujeme u odbočky k nějakému lesnímu muzeu (hezky vyřezávaná poštovní schránka).
Bohužel tam nedojedeme, jelikož nás udiví množství borůvek a brusinek. Hltáme je po litrech. Pak se pomalu odvalíme do griotky a s fialovýma rukama jedeme dál, do cílového města – Lieksa.
Bohužel se po cestě zatahuje a do města Lieksa přijíždíme za poměrně vydatného deště. Kemp nacházíme poměrně brzy. S paní správcovou je super domluva, a tak po postavení stanu se najíme v místní kuchyňce, dobijeme všechny přístroje, vypereme a vysušíme naše svršky a i spodky a objednáme na večer saunu, kde se chladíme na břehu studeného jezera.
Dobou noc, sokolíci.
- Milosak_1
- stálý inventář fóra flat4
- Příspěvky: 3735
- Registrován: 15 říj 2007
- Bydliště: Eribov 412
- Kontaktovat uživatele:
Re: CESTOPIS: SUOMI východní cestou aneb Griotka zase v akci
Vánoční pauza nebude ?
Komu se nechce, hledá důvod.
Kdo chce, hledá způsob.
Kdo chce, hledá způsob.