7.8.2012 Úterý
Nadešel den odjezdu. Plánovaný odjezd v 9:30, nakonec až ve 12:30. Sestava výpravy je následující: 2 Rychňáci, Karel, Pavel, Martin, Shimi, Lukáš, Tom, Johny, Venca a Jarda…teda vlastně Eva. Ano správně jede s námi žena! Jarda nás na poslední chvíli zaprodal. No snad mezi nás Eva nevloží jablko sváru. Každý na cestu vyrobil nějaké zavařené jídlo – obvykle vepřový guláše nebo zavařený plátky. Ráno před odjezdem jsme s bráchou vyzkoušeli „rychlost“ nového registru při vystavování náhradních papírů pro auta.
12:30 Konečně po mnohých peripetiích odjíždíme z Brna. Do aut se nakonec vešla všechna bagáž, jídlo i 480 piv.
19:00 Tankujeme kanystry do aut někde v Maďarsku, jíme a chlastáme božský nápoj (rozuměj Ambrosius z Kaufa)
24:00 Přejezd hranic Maďarsko – Srbsko měníme prachy na dináry a volantu T2 se ujímaji Tom s Karlem.
8.8.
4:00 Přichází první bolestivá ztráta – Luki potratil sandáli uprostřed noci.
7:00 Srbsko – Bulharská hranice, rychlý průjezd bez krámování, jedině shánění Vinětky (BG silniční daň) se podobá hledání jehly v kupce sena, všude nás posílají od kanceláře k benzínce a zpátky. Nakonec sháníme na Shellce a frčíme dál. V BG jsou suveréne nejhorší silnici ze všech zemí.
9:00 stojíme v koloně, kvuli bouračce, 12h dáváme oběd, jíme Martinovi Mňámózní guláše a je nám fajn. Vysílačky nefungují. Shimi opravuje roztrojku páječkou na zapalovačové palivo. Na takové to domácí pájení je to naprosto dostačující, ale na něco pořádnýho je to celkem nicmoc.
14:00 Tankujem do kanystrů před tureckem a nádrže do plna – v TR má být nehorázně drahej benál. T3 přestává Startovat, takže jakou správní hippie musíme roztlačovat.
15:00 Jsme na BG – TR hranicích, mírně připosraní s 60l benálu pečlivě zavetešeným v autě zaházený bordelem a nad tím hozená plesnivá buchta
16:00 BG strana v pohodě, TR hranice – po projetí cca 4 různých checkpointů (cca 1H) jsme konečně na druhé straně. A najednou opět parádní asfalt, no prostě vítejte mimo EU;-)
20:00 Měníme se na odpočívadle, pár desítek km před Istanbulem, řízení křápů se ujímají jejich majielé, protože se dá očekávat brutální zvýšení hustoty dopravu při průjezdu Istanbulem.
21:30 Projíždíme předměstím Istanbulu. Padají nám držky údivem nad množstvím roztodivných vozidel Istanbulu, přehuštěností provozu a monumentálnostno-komplexností této megalopole. Provoz kompletně zaplńuje 6. proudou dálnici a zanéchává mezi vozidly pouze minimální vzdálenosti. Řidiči tr vozidel křižují obratně z pruhu do pruhu a to vše velmi rychle a ve vysoké rychlosti. Vzdálenosti mezi auty jsou minimální. Je potřeba provádět všechny mánevry s vysokou přesností a ostražitostí a být neustále ve střehu. Po 2h této jízdy je člověk na pokraji sil. PEKLO!
23:00 Měníme opět řidiče kdesi na Istanbulské benzínce, řídí Tom, provoz hustý, ale už se to jakžtakž dá. Kamioňáci stále NO FEAR! T2 vede. T3 se občas ztrácí, ale v dlouhodobém hledisku jsme stále spolu. Přejíždíme noční BOSPOR – kulervoucí výhledy!
9.8.
00:30 t2 řídí Karel, Luki se ujímá navigace. Cesta OK, zbytek spí.
8:00 Stavíme na odpočívadle uprostřed ničeho, T3 přestaly svítit světla. Zjišťujeme co se děje, nakonec je zrada ve vypínači, kde se udělala pecka. Vyčistěno, opraveno.
11:00 Stavíme na jídlo ve mestě Merzifon, těšíme se na tradiční silný turecký černý čaj. Objednáváme si čaj, a cosi jako karbenátky a salát. Komunikace vázne, nakonec tak nějak ruky-nohy. Cena za jídlo (cca 200 za karbenátek a čaj) nás nemile překvapila, no tr je prostě celkem drahá země. Střídání osádek T2/T3.
15:00 Moře! Sjiždíme na pláž a dáváme koupačku. 3/4h válečka, pak začíná hustě pršet.Do T2 prší sáním vzduchu do kabiny a přes šoupačky. Není vidět víc než 40m.
17:00 Tankujeme na benzínce, cena cca 50,- l naturalu nafta kolem 45,-
Dopl'nujeme poslední palivo z bulharska.
10.8.
00:30 Hranice Gruzie – Turecko. Zázračným pohybem zápěstí se mi daří nastartovat T3, měníme peníze za místní Lari (Gel) a tankujeme za cca 25,- l nafta i benzin. Odjíždíme směr Batumi, hledáme místo na spaní, bohužel začíná šíleně hustě pršet. Nacházíme jakejsi pobořenej barák, ve kterým spíme, bohužel protýká střecha a někteří experti ( i já ) se budí úplně durch mokří
10:30 Odjezd směr Batumi. Pavel se pokouší řídit T2 v místním mumraji, ale naznává, že místní mumraj je na něj moc a tak řídím já. No je to fakt silný kafe i pro mne, je potřeba mít oči všude a rychle uhýbat a včas troubit. Bráchu v T3 málem trefila maršrutka. Bohužel v Gruzii neexistuje žádný povinný ručení, zelená karta neplatí! Takže vše, co člověk zaviní tak i platí. Přejíždíme v Batumi na pláž, vytahujeme PB ledničku – musíme ukecat hlídače, a otevíráme studené Ambrosie:-D
16:00 Jdeme prohlížet Batumi. Na plážové promenádě vypadáme jako největší mimoni:D Ve městě bují čilý stavební ruch.
Hlavní náměstí v Batumi.
Je tu spoustu moderních staveb např. Alphabet tower, socha milenců a další. Celkově město působí upraveně, je tu spoustu turistů – hlavně Rusů. Jediná komunikační řeč je ruština, angličtina se moc nechytá.
Alphabet Tower
Ruské kolo a konec promenády podél moře
Baťa
21:00 Vyrážíme do nočního Batumi. Začínáme na ruským kole na konci promenády. Jede hrozně pomalu a při provozu vydává děsivé skřeky, což nás děsí.
Jdeme zpátky přes město a usedáme do hospody. Dávame pivko, ale je to děsná břečka. V hospodě jsou i místní, hrajou na kytaru a zpívají parádní gruzinský songy. Po půl hodině nastává družba, která začala tak, že nám Gruzínci nalili do piva panáky, prej aby se dalo pít. Ochutnáváme tradiční gr jídla, co jim zbyly od oslavy. Donášíme slivovici a pijeme dohromady jak Dáni. Nejvíc to schytal Karel, já se šetřím abych mohl řídit.
11:8
02:30 Po cestě zpátky zpíváme moravské národní a staví nás místní policajti. Naštěstí jen proto, aby stáhli okýnka a poslouchali. Odjíždí a zvedají palce hore:-D Spíme na pláži s kytarovačkou a vodárnou a noční koupačkou.
Spaní na pláži v Batumi
10:00 Peťa se vydává do internetové kavárny, aby stáhl mapy Svanetie, které jsme neměli. Fotíme sovětský vojenský mapy, což jsou jediný dostupný kvalitní mapový podklady této oblasti. Windows v gruzínštině (rozsypaný čaj) celkem nic moc zážitek. Nákup, balení.
13:00 Odjezd směr Svanetie. I za Batumi všichni řidiči jezdí jako blázni, standard je předjíždění tam kam nevidí, přes dvojitou plnou a ještě troubí. Rychlosti nikdo neřeší, naštěstí ani policajti, kteří jsou opravdu velmi přátelští. Páteř vozového parku jsou stará sovětská auta – Lady, Volhy…a potom Ford Transit.
Někde v centrální Gruzii.
17:00 Provoz na silnici už se lepší, nabíráme ruskýho stopaře směrem do Svanetie. Začínáme stoupat na silnici, která má být průjezdná podle Lonely planet pouze pro 4x4. Naštěstí je čerstvě udělaná nová asfaltka, tak to frčí. T3 mi do kopců ujíždí, cca 2h jedem kitem na 2. Rychlost kolem 30-40km/h.
Užba
20:30 nacházíme krásnej flek na spaní kousek od Mestie s krásným výhledem – otevíráme guláše od Toma – Ten smrad! Fail! Otevíráme Hovězí krk na víne od Toma, což má být super specialita – Ten smrad! Double Fail
V noci začínáme fest fučet, no snad to ty naše stany- zapujčené Jurky a Rock Empiry vydrží. Zkouška ohněm na hory.12.8.
8:00 budíček, rychlé balení a v 10 odjezd směrem Mestia.
Rozdělování menáže pro jednotlivé členy treku
11:00 Necháváme T2 i T3 u hotelu v Mestii (1500 mnm).
Pekárna V Mestii
Týpek u hotelu za parking nechce vůbec nic a ještě nám ochotně plní petky zdarma vodou – prostě skvělý. Dáváme bágly na záda a jdeme na 3-4 denní puťák po Svanetii – po Kavkazu. Planujeme jít z Mestie do Ushguli. Objevují se první tradičnií Svanské věže.
Zatím jsou všichni fajn, až na Shimiho, kterýmu už od rána není moc dobře. Pokouší se to rozejít. V turistickým centru získáváme mapu, která je uplně k ničemu. Ještě že máme ty sovětský stovky. Začínáme stoupat první výškové metry a objevují se dechberoucí výhledy na Užbu a další vrcholy. Po hodině se ztracíme, cestu nám ukazuje až místní pastevecká sabaka. Míříme směrem na Shabeshi, po cestě se pasou krávy, koně. Je to parádní duševní relax. Je to pocit jak kdyby se tu za posledních pár let nemoc nezměnilo.
15:00Shimimu je pořád hůř a tak se v první vesnici rozhodujeme, že pojede autem s místníma, kteří ho za 20 lari svezou zpět do Mestie. Vypadá to, že má virózu, takže snad nic vážnýho. Slibujeme si GSM spojení, protože ve Svanetii je výbornej signál.
18:00 Jsme v Zhabeshi, popíjíme pivo a dáváme si místní speciální placatej chleba s dírou uprostřed posypanej Svanskou solí. Je to osvěžující. Spíme na louce za Zabeshi ve stanech za cinkotu pasoucích se krav.
13.8.
9:00 budíček, balení, snídaně. Je mi trochu divně, ale říkám si, že to rozejdu. Čeká nás cca 450 výškových metrů nahoru. Pijeme vodu z místních pramenů, je potřeba pouze dát pozor aby se nad pramenem nepásly krávy. Po 3h dřiny jsme nahoře.
Začíná mi být lehce líp. Nahoře se ptáme kam dál směrem na Adishi, protože značení je mizerné – borci nás bohužel posílají špatně. Takže to nakonec musíme brát podle mapy alternativní cestou – prodíráme se nahoru a dolu skrz pastviny, potůčky a křoviska. Je to spoustu zbytečných metrů nahorů a dolů. Ještě do toho začíná pršet.
Naštěstí potkáváme kosiče z Ukrajiny, je fakt rád že vidí „čechoslováky“, (pojem Česko nikdo v Gruzii nezná – jedině Čechoslovakia) který nás posílá na správnou cestu. Zmrzlí a mokří přicházíme do Adishi, což je podle mne nejhezčí vesnička, sevřená mezi dva hřebeny, ve Svanetii vůbec. Je to tu samá Svanská věž, bohužel má vesnička pouze 20 obyvatel a tak je celkem opuštěná. Jíme chléb, sýr, a svanskou sůl. Zahříváme boty u kamen.
Adishi
16:00 Opouštíme Adishi směrem na Iprali. Po cestě několikrát nárazově prší, všichni mají pláštěnky durch a tak chceme postavit stany, využíváme chvilky kdy neprší a stavíme. Zachvilku zase prší, nazýváme den „MOIST“, vaříme večeři a usínáme. Pav-el se cítí divně.
14.8.
Vstáváme 6:45 – Johny nás budí, ráno neprší a je před námi výstup do 2700 mnm. Mě je divně, dostávám střevní laxírku, Pavel je slabej, Evě je zle, jsme jak Lazaret na pochodu. Shimiho nemoc řádí. Nezbývá moc vody.
8.30. Vycházíme, potkáváme staré známé Izraelské turisty po cestě, co jdou s průvodcem. Je před námi brodění ledovcové řeky, která má na šířku cca 8m, teplota je tak cca 2cm, silný proud a zákal, že není vidět dno. Je možnost se nechat převést od týpka se cedulí „Gajd with chorse“. Ale to není nic pro nás - Svlékáme se do trenek a brodíme, na druhém břehu už nejsou ani cítít nohy. Člověk padne na břeh a je rád. Jediná Eva se svezla na koni s průvodcem;-)
Ledovec, ze kterého teče brozený potok
10:00 Stoupáme od brodu na sedlo 2700mnm. Cesta je velmi kluzká, rozblácená. Nemocným postupně ubývá sil, nejhůř je na tom Pavel. Usedá na zem a je uplně zelenej. Rozdělujeme se o jeho batoh. Pokračujeme nahoru, nakonec to všichni zvládáme. Potkáváme partu Čechů z Pardubic. U mne pokračují střevní problémy, beru si léky. Píšeme Shimimu, aby dojel pro lazaret do Iprali, že do Ushguli nejsme schopni dojít. Snad se nějak nacpeme do T2 v 11.
13:00 Začíná prudký sestup ze sedla směrem do Iprali. Praží horský slunko, a nám dochází voda. Johny pije z potoka, ostatní suší hrdla. Zakrýváme si naše škopky pokrývkami, abychom neměli úžeh nebo úpal.
16:00 Přicházíme k troskám domů, kde kdysi byla vesnice. Jediný dům je obydlený Ukrajinci – Je na něm namalovanej Stalin a stojí tu cedule, že mají Pivo, Colu a Kafe. Žízniví usedáme ke stolu a dáváme si pivo Baltika IV. Bohužel si všímáme až po vypití, že je několik měsíců prošlé. Cola snad spraví rozhašené trávení.
17:30 Setkáváme se s Shimasem a T2 v Iprali. Předtím na nás naběhli hladoví psi, naštěstí je zavolal majitel zpátky. Já mám opět zažívací problémy. Martin se přidává do Lazaretu. Asi úžeh. Rozhodujeme se co dál, jestli pojedem zpět do Mestie, nebo do Ushguli, což má být největší trhák Svanetie (unesco). Bohužel nevíme, jaká do Ushguli vede cesta a tak se ptáme místních, jestli se to dá projet normálním osobákem. Prýžejo, tak se rozhodnem, že se tam pojedem podívat.
18:00 Nasedáme do T2 v 11 a vydáváme se na horskou terenní cestu do Ushguli. Já řidím, ostatní otvírají Ambrosie. (kromě lazarů). Po několika km se cesta rapidně zužuje a přibývá bláta, štěrku a navíc napravo pár cm od kola je prudký sráz do řeky pár desítek metrů dolů.
Potkáváme pouze Tereńáky GAZ a Mitshubishi Debica. Všichni co nás vidí, tak absolutně nechápou. Zatím jedem bez problému, Kit se chová v terénu skvěle. Několikrát sice musíme tlačit v kopci, kde už 50ks oslabených navíc o 2000mnm pro 11 lidí prostě nestačí – chtělo by to redukci.
20:30 Jsme v Ushguli, zažívací problémy mě neopouští. Rozbíjíme tábor, část lidí jdou kouknout do Ushguli a koupit Colu a minerálku na trávení.
15.8.
00:30 Táborem se ozývají šílené zvuky zvracení nemocných lidí, prostě kombinace hor, prošlé baltiky, dehydratace, slunečních paprsků udělala svoje. Ušetření zažívacích problémů zůstali pouze Luki a Venca.
8:30 Pijeme horký čaj a některým už je trochu líp. Mrtvoly co nebyly včera se vydávají do Ushguli.Po návratu z Ushguli byly táborovým mrtvolám rozdány tekuté medikamenty v podobě Coly. Mrtvoly se odvděčily tím, že už se nepokoušely vyvolávat zvracení a při tom vydávat nechutné zvuky
11:00 Čas odjezdu z tábora poblíž Ushguli. Opět v 11, ale do Kita mrtvoly nastupují již s daleko menším elánem. Čeká nás několik pekelných hodin natřásání po cestě, připomínající sovětský tankodrom. Po cestě navštěvujem opuštěnou věž.
13:00 Konečně návrat do Mestie. Shledáváme se opět s T3, nabíráme čerstvou vodu a ruinujeme zásoby Coly místního magazínu. Tankujeme plnou v Kitu, který na horách žere cca 20l/100. Přesouváme se na místo věčného odpočinku Tomových delikates a rozbíjíme náš cigánský tábor v celé své kráse. Vaříme rizoto s pečeným masem, mrtvoly dostávájí suchou rýži, což jim příliš nejede. Najednou se v kempu zjevují místní děti. Tom se ujímá role vesnického učitele a seznamuje chalany s našim vybavením. Po chvíli okukováni shimiho páječky hrajou frisbee, což je k Tomově radosti baví několik hodin. Badminton je díky jejich oftalmopatii moc nenadchl. Rychńáci se vrtají v T2, protože se vytřískali silentbloky předních tlumičů, tak je dávají zpět na místo. V T2 měníme motorák a seřizujeme zapalování. Přidělávám i koncovku tlumiče výfuku, která upadla na tom šíleném makadamu.
22:00 Zapalujem oheň a najednou přijíždí místní a lezou z auta i s pivama v rukách. Intenzivně se družime. Jeden místní co má jenom tak 2 Promile odjíždí pro muzikanta. Přijíždí multiinstrumentalista s harmonikou, a instrumentem podobným balalajce. Přes opilost svanů překrásně zpívají místní písně. My jim sekundujeme s moravským folklórem. Párty se táhne dlouho do noci, Martin označen za neznaboha místními, co nedokážou pochopit jak někdo může být ateista a Rychńák dostává gruzínskou relikvii.
16.8.
6:00 Naši včerejší gruzínští přátelé nás přijeli opět navštívit, aby nám předvedli, jak se po celovečerním pití a řízení dá auto zničit a jak se poté spravuje. Zadní disk u jejich auta byl solidně vyhnutý ven. Johny se naštěstí vzbudil a Gruzínci po něm ihned požadovali malatok. Nevědouc, kde je, Johny podal lešenářskou trubku na dotahování, co se tam válela od včerejška.
6:30 Rány trubky do disku fungují stejně jako gong. Všichni postupně lezou ze stanů i z Křápů. Gruzínci velmi obdivují můj 12V kompresor a nabízí mi za něj cca 1000,- já ho ale stejně neprodávám, což se později ukáže jako velmi moudré. Johnyho čelovka Petzlovka někam zmizela. Možná Gruzínci, ale nechceme jim křivdit.
8:30 Odjezd z hor. T2 Řídí Karel a T3 Petr. Na silnici zpět do údolů se všude válí kameny, krávy a osli. Mlha v údolích nám připravuje fantastické pohledy.
12:30 Příjezd do Zugdidi, tankování, jedeme směrem do Arménie.
15:00 Eva převelena do T2, Martin bere kytaru a předvádí Unpluged koncert v autě, borci békají, aby přehlušili flat4. T2 řídí Tom, T3 Rychńák. Ráz krajiny se začína docela znatelně měnit.
19:00 Příjezd na místo přespání, asi 25 km od skalního města Vardzia. Johny a Venca si povídají o největších delikatesách, což Rychńákovi stále hladovějícímu působí nemalá muka. Luki a Karel jdou rybařit. Jsou převelice šikovní - chytají žábu bu:-D kterou následně osvobozují z háčku zpět do vody. Po večeři - opět díky Johnymu naprosto perfektní nastupuje hra opět původem od Johnyho - Bolívie. Je to velmi sofistikovaná hra, ve které se vlastně jen pije. Ambrosie teče proudem, obzvlášť do Johnyho - (34 loků). Všichni mají v pajšlu akvárko. Okolo půlnoci chrupna.
17.8. (
8:30 Nepovedený Johnyho budíček, Bolívijci vyspávají a nejdou vzbudit.
10:15 Odjezd z tábořiště, spojený s úklidem hliníku po včerejší zábavné hře;-)
11:30 Cesta do Vardzie, posetá mnohými kravinci. Rychńák nechtíc rozjíždí jeden kravinec přičemž naplno nahazuje místního pasáka. Po několika dnech bez jídla to v něm konečně probouzí sarkastickou radost;-D Příjezd do Vardzie. Navštěvujeme chrám sester oddělený od Vardzie.
12:00 Návštěva parádních skalních chrámů. Výkladu se ujíma kulturní atašé (=Nataša) Martin. Martin a Karel se ukázali jako špatní horolezci při pokusu zdolat stěnu jedné ze svatyní. V tunelech se infantilně snaží o lekání členů výpravy, což se jim moc nedaří.
Přeci jen se někdo lekl;-)
13:30 Odjíždíme směrem Arménie.
15:00 V T3-ce přestala vrtulovat vrtule na chladiči, což způsobuje decentní přehřívání T3ky v kopcích a tím pádem opatrnější jízdu, T2 mu konečně dává na prdel xo:-) Stavíme v přilehlém městě poblíž arménských hranic. Johny a Rychnak se vydávají pro zeleninu a jsou naprosto šokováni místní nabídkou a cenou. (Kam se na tak krásnou zeleninu hrabe ČR). Rychńák testuje pajšl na místním šašlíku, který má pro Gruzii typickou pachuť kopru a ještě jakéhosi koření pro středoevropana naprosto neznámého. Petr se pouští do opravy větráku, kde naštěstí jen zhořela kostra. Zbytky čokolády se mu sypou do očí. Nadává jak maďar a medik Johny mu vyplacuje oči ophtalmoseptonexem. Jazzman Martin spouští veřejnou produkci na ulici vedle křápů. Z domku začínají vykukovat místní madony - arménky, se kterými se mírně hyperaktivně pouští Eva a borci do řeči. Rychńák se přidává k Petrovi s opravou zdeformovaného krytu rezervy, co dostal ranu šutrem už někde v Rumunsku. Opravujem rezervu malatkem a heverem, nakonec sedne jakžtakž na místo.
Místní market
Neposlušný větrák je opravován
"Showman Martin"
17:00 Mizíme odsud, jinak snad budem muset baby od křápů odhánět. T3 už zase hrne, míříme do širé stepi. Krajina se vlní přibývá kopečků a ubývá stromů.
18:00 Gruzínsko - Arménské hranice. Na gruzínské straně je to mávačka, celnice je fakt zaprděná. Welcome to Absurdistan! Čekají nás bezmála 3 hodiny byrokratické onanie. Nejdříve si musíme zařídit víza, což znamená že 1 člen výpravy zajde nelegálně do Arménie vyměnit peníze pro všechny. Potom se Arméni snaží přeložit naše jména do arménských hadů, což jím více méně jde. Já jsem Ryšnoský a ostatní jsou na tom podobně. Víza jsou levná, stojí cca 7E na hlavu. Po zařízení víz se přesouváme ke druhé boudě, kde vyřizujeme techničáky (těchpasporty) k autům. Je potřeba získat potřebných 5 razítek všech policistů stanice, podepsat 9 formulářů, zaplatii cca 50E za auto a poté vše nechat potvrdit náčelníkem stanice. Konečně přejíždíme hranici! Ale to ještě není vše. Musíme si vyřídit Osiguranije. Další hodina strávená v další boudě a jsme o dalších 5 podpisů bohatší a 20e chudší. Komunikace je naštěstí díky naši minimální znalosti ruštiny zvládnutelná. Jiný jazyk celníci neznají. Celkově na nás zatím Arménie působí jako malý relikt SSSR.
22:00 Kempuje kousek za hranicemi v poli. Pekelně fouká a je kosa, a tak stavíme auta do špičky, a vyrabíme večeři - guláše, a salát, který opět kuchtí Johny. Vzpomínáme na arménská děvčata a uléháme k spánku.
To be continued....
[-o< kraaaaaaaaaaasa....
aby pisatel věděl že to někoho potěšilo.....a já nemusel plkat... 
