Re: CESTOPIS: Provence 2011 aneb druhý pokus o velkou cestu
Napsal: 12 srp 2011
Den sedmý
So 9. 7. 2011
Den sedmý a jediný, kdy jsme byli u moře. Ráno jsme vstali, skočili do kempu za hygienou a zjistili jsme, že jsme tam nespali jediní. A protože jsme byli takhle na jihu a Fos-sur-Mer je přímořské město, tak jsme se jeli nasnídat na pláž. Auto jsme šoupli do stínu a hurá k moři. Takže zase po roce: „Ahoooj moře!“.
Ahoj moře!
Nabaštili jsme se a párkrát jsme se pocachtali v moři. Pro mě naštěstí tam byla sprcha se sladkou vodou, jinak bych to nedal. Když nás slunce, písek a sůl přestali bavit, tak jsme sedli do auta a pokračovali směr Camargue. A protože cesta do tohoto přírodního skvostu vede přes město Arles, tak jsme se v něm zastavili. Jak jinak jsme sháněli poštovní známky, leč i zde neúspěšně. Po krátkém courání po městě jsme se stavili na kafe. Seděli jsme na zahrádce a pozorovali cvrkot. Celkem rozumím těm poledním pauzám „jižních“ národů. Myslím, že by mně to také bavilo.
Kolotoč v Arles
Po kávičce jsme si vyfotili historický kolotoč (nebo aspoň repliku) a pokračovali jsme dál. V celém Camargue by měli být k vidění následující věci. Bílí koně. Těch jsme pár viděli, a to dokonce i pobíhající po pastvinách. Sice oplocených, ale poměrně rozlehlých. Jiní koně to štěstí neměli a čekali po farmách podél hlavní cesty na projížďky chtivé turisty.
Bílí koně
Černí býci. Těch bylo vidět také poměrně hodně a ti měli to štěstí, že turisté vyjížďky na nich zatím nevyhledávají.
Černí býci
Růžoví plameňáci. Na ty jsme měli trochu smůlu. Jak to má křídla, tak si to dělá, co chce a my jsme je viděli jen poměrně z dálky. Jejich fotky máme jen díky poměrně „dlouhému sklu“.
Plameňáci v dáli
Dojeli jsme do městečka Saintes-Mariés-de-la-Mer. Leží na nejjižnějším cípu parku a má cosi společného s dvěma Mariemi, jejich černou služkou Sárou a nějakou příhodou na loďce na moři. Je to naprosto typické turistické městečko, plné obchůdků se suvenýry a restaurací. I nelenili jsme a do jedné jsme zašli na pozdní oběd. Já jsem si dal cosi doslova narvané mořskými plody rýží a kusem kuřete (ono se to nějak jmenuje, ale nevím jak. Edit: už vím, je to paella!), Pyšpa si vybrala tuším lososa v bylinkové omáčce s rýží. Oba jsme si velmi pochutnali, já jsem se až přecpal. Pyšpě jsme koupili klobouček i přes její protesty, ale moc jí sluší!
Slunce zapadá, tak kam dál?
Když už jsme tady, tak ač nás města nějak neberou, jedeme směr Avignon, tedy do nějakého kempu, který cestou potkáme. Nakonec jsme jeden potkali. Jen se nám (tedy hlavně Pyšpínce) zdál drahý, chtěli 24€. Tak pokračujeme dál. Jak se za nějakou chvíli ukáže, byla to chyba téměř osudová. Po cestě přírodní rezervací ještě děláme pár fotek, ale už se začíná rychle stmívat a tak hledáme kemp. A našli jsme. Jenže je čtvrt na jedenáct a do kempu nás nechtějí pustit s tím, že už je pozdě, že vjezd je jen do desíti a že je noční klid. Co na tom, že po kempu ještě běhají malé děti a spolu s dospělými dělají bordel. A tak snad o půlnoci dojíždíme do Avignonu. První co vidíme, jsou hradby vnitřního města. A sláva, máme vyhráno. U hradeb stojí spousta kepmerů. A v několika se dokonce ještě svítí, mají podobné lampičky, jako máme my! Přijedeme tedy blíž a … a nejsou to kempeři, jsou to kurvy. Aby nemuseli běhat někam na privát, mají dodávky. A když se svítí, je volno, když je tma, máme klienta. Pyšpa hned že musíme pryč. Přitom si těch „bydlíků“ všimla ona a měla radost, jak jsme zase vyřešili spaní. Koukám tedy do mapy kudy kam a najednou u dveří stará, ošklivá a bezzubá šlapka. Poslal jsem jí kamsi v rodném jazyce a na potřetí odtáhla. FUJ! A tak pryč, tedy v tuto chvíli do hradeb. To nebyl moc dobrý nápad, ale chtěl jsem vidět noční Avignon a tak to mám za to. Uličky úzké tak, že se v nich nedalo ani odbočit. Nakonec dojedeme k policajtům a než stihnou něco říct, ptám se kudy ven. Poradili, neporadili, nakonec jsem nás vymotal. Pyšpě ukazuji alespoň na řece zakotvené lodě a hauboty a nakonec i osvětlený zbytek slavného Avignonského mostu. Protože se nám tenhle přecivilizovaný kout Francie nelíbil, dávám Liškovi pokyn dovést nás k „našemu jezeru“ a najíždím na dálnici. Kempy nás už nevezmou, konec konců je skoro půlnoc a tak se spoléhám na nějaké dálniční odpočívadlo. To nakonec najdu a po opláchnutí a vyčkání odjezdu tří dodávek Turků, co něco někam stěhujou, padám za vlast.
Den osmý
Ne 10. 7. 2011
Okolo jedné v noci mne Pyšpa budí, že se nám někdo vloupává do auta. Po chvíli úpěnlivého přemlouvání jí to tedy jako uvěřím, beru baterku a svítím ven. Nic nevidím, ale Pyšpa tvrdí, že lomození u dveří řidiče pokračuje. Tak tedy nahý skáču za volant, startuju a ujíždím pryč. A pořád ještě nevěřím. Pak kouknu do venkovního zrcátka, a ejhle, ono je nějaké vyklopené do pryč. Takže u auta fakt někdo byl. Za volantem se za jízdy oblékám a asi do tří jedu. Pak už jsem toho měl nějak dost a tak jsme to zapíchli na velkém odpočívadle u benzínky. Ráno, když konečně vylezu z auta, koukám na zámek u řidiče a to překvapení, že je rozdloubanej doslova, no slušně řečeno, na mraky. Teď už té noční příhodě věřím a jsem z toho docela vyplašenej. Co si ten hajzl mohl myslet, že asi udělá? Věděl, že jsme uvnitř, a přesto pokračoval. Ublížil by nám? Nebo by jen hmátnul po první věci a utekl by? No pro další cesty seženu nějaký obranný sprej. Nebo raději útočný. Nějaké pololegální svinstvo. Ráno tedy jedem navigováni Liškou k „naší“ přehradě. Snídani si dopřejeme až cestou, na takovém krásném odpočívadle, schovaném pod borovicemi. Snídáme mimo jiné i jeden z těch výborných žlutých melounů.
Snídaně
Po snídaní jedeme domů. No domů. Do „našeho“ kempíku. Stavujeme se v „hlavním městě“ Provence Aix-en-Provence, vlítneme do nějakého supermaketu doplnit potraviny a kupujeme kbelík na plánovanou loupež levandulí pro malou Alenku (jinak tchýni). Taky něco po deváté tankujeme. Stav tachometru je 2796 km a bereme 35.39 litrů. Z toho vyplývá aktuální spotřeba 10.59 l/100km. Tyhle čísla asi moc vypovídající nejsou, více řekne až výpočet po návratu domů. Odpoledne dojíždíme k dnešnímu cíli, jezeru Lac de Sainte-Croix. Tak hurá k vodě a odpočívat!
Někdo se kochá …
… a někdo spí
K večeru se balíme a jedeme se ubytovat do kempu. Už jsme tu byli, jen místečko máme jiné. Ale nám to nevadí, jdeme se zkulturnit a hurá na pizzu. Už se na ni těšíme od rána. Jen poučeni z minula dáváme jen půlitránek červeného. No nakonec se mi to zdálo málo, ale bylo opět výborné.
Průměr 40cm
Příjemně nasyceni si jdeme lehnout. Před spaním si pouštíme do ouška Klabzubovu jedenáctku. Dobře se nám u toho usíná.
Den devátý
Po 11. 7. 2011
Dnešek jsme zasvětili relaxaci a odpočinku u vody. Takže pohodička. Samozřejmě že nesmí chybět focení levandulových polí. Nachomýtáme se také ke sklizni. Mají na to zajímavé nástavce na kombajnech, ale slovně se to špatně popisuje. Prostě vpředu je na kombajnu kus střihorukého Edvarda a taková pomocná ramena, co tu ostříhanou levanduli posílají dovnitř. Vedle kombajnu pak jede traktor s návěsem a do něj se sklizená levandule sype. Sklízí se vždy jeden řádek. Potkali jsme taky hromadu vlastně už odpadu z destilace. Byla to levandule prohnaná těmi ohromnými kotli, nádherně voněla a ještě se z ní kouřilo. Předpokládám, že to používají jako hnojivo. Není to kanibalismus?
Kanibalismus
Večer se vracíme zpátky do kempu.
Tady je nám nejlíp
Jedna náladová
Chtěli jsme zajít na palačinku, ale nějak nám to nevyšlo. Líbilo se nám totiž u busíka.
Trénink
Tohle byl jen takovej malej pokus o „vylepšení“ auta. No popravdě řečeno se mi zdálo, že drnčí výfuk, resp. koncovka a tak jsem se to snažilo nějak vylepšit. To se nakonec nepovedlo, ale trvalo to až do tmy a tak jsem to skládal zpátky s čelovkou. A taky co by to bylo za cestování se starým autem, kdyby si pod něj člověk alespoň na chvíli nelehnul. Tak jako tréninkově, ne?
So 9. 7. 2011
Den sedmý a jediný, kdy jsme byli u moře. Ráno jsme vstali, skočili do kempu za hygienou a zjistili jsme, že jsme tam nespali jediní. A protože jsme byli takhle na jihu a Fos-sur-Mer je přímořské město, tak jsme se jeli nasnídat na pláž. Auto jsme šoupli do stínu a hurá k moři. Takže zase po roce: „Ahoooj moře!“.
Ahoj moře!
Nabaštili jsme se a párkrát jsme se pocachtali v moři. Pro mě naštěstí tam byla sprcha se sladkou vodou, jinak bych to nedal. Když nás slunce, písek a sůl přestali bavit, tak jsme sedli do auta a pokračovali směr Camargue. A protože cesta do tohoto přírodního skvostu vede přes město Arles, tak jsme se v něm zastavili. Jak jinak jsme sháněli poštovní známky, leč i zde neúspěšně. Po krátkém courání po městě jsme se stavili na kafe. Seděli jsme na zahrádce a pozorovali cvrkot. Celkem rozumím těm poledním pauzám „jižních“ národů. Myslím, že by mně to také bavilo.
Kolotoč v Arles
Po kávičce jsme si vyfotili historický kolotoč (nebo aspoň repliku) a pokračovali jsme dál. V celém Camargue by měli být k vidění následující věci. Bílí koně. Těch jsme pár viděli, a to dokonce i pobíhající po pastvinách. Sice oplocených, ale poměrně rozlehlých. Jiní koně to štěstí neměli a čekali po farmách podél hlavní cesty na projížďky chtivé turisty.
Bílí koně
Černí býci. Těch bylo vidět také poměrně hodně a ti měli to štěstí, že turisté vyjížďky na nich zatím nevyhledávají.
Černí býci
Růžoví plameňáci. Na ty jsme měli trochu smůlu. Jak to má křídla, tak si to dělá, co chce a my jsme je viděli jen poměrně z dálky. Jejich fotky máme jen díky poměrně „dlouhému sklu“.
Plameňáci v dáli
Dojeli jsme do městečka Saintes-Mariés-de-la-Mer. Leží na nejjižnějším cípu parku a má cosi společného s dvěma Mariemi, jejich černou služkou Sárou a nějakou příhodou na loďce na moři. Je to naprosto typické turistické městečko, plné obchůdků se suvenýry a restaurací. I nelenili jsme a do jedné jsme zašli na pozdní oběd. Já jsem si dal cosi doslova narvané mořskými plody rýží a kusem kuřete (ono se to nějak jmenuje, ale nevím jak. Edit: už vím, je to paella!), Pyšpa si vybrala tuším lososa v bylinkové omáčce s rýží. Oba jsme si velmi pochutnali, já jsem se až přecpal. Pyšpě jsme koupili klobouček i přes její protesty, ale moc jí sluší!
Slunce zapadá, tak kam dál?
Když už jsme tady, tak ač nás města nějak neberou, jedeme směr Avignon, tedy do nějakého kempu, který cestou potkáme. Nakonec jsme jeden potkali. Jen se nám (tedy hlavně Pyšpínce) zdál drahý, chtěli 24€. Tak pokračujeme dál. Jak se za nějakou chvíli ukáže, byla to chyba téměř osudová. Po cestě přírodní rezervací ještě děláme pár fotek, ale už se začíná rychle stmívat a tak hledáme kemp. A našli jsme. Jenže je čtvrt na jedenáct a do kempu nás nechtějí pustit s tím, že už je pozdě, že vjezd je jen do desíti a že je noční klid. Co na tom, že po kempu ještě běhají malé děti a spolu s dospělými dělají bordel. A tak snad o půlnoci dojíždíme do Avignonu. První co vidíme, jsou hradby vnitřního města. A sláva, máme vyhráno. U hradeb stojí spousta kepmerů. A v několika se dokonce ještě svítí, mají podobné lampičky, jako máme my! Přijedeme tedy blíž a … a nejsou to kempeři, jsou to kurvy. Aby nemuseli běhat někam na privát, mají dodávky. A když se svítí, je volno, když je tma, máme klienta. Pyšpa hned že musíme pryč. Přitom si těch „bydlíků“ všimla ona a měla radost, jak jsme zase vyřešili spaní. Koukám tedy do mapy kudy kam a najednou u dveří stará, ošklivá a bezzubá šlapka. Poslal jsem jí kamsi v rodném jazyce a na potřetí odtáhla. FUJ! A tak pryč, tedy v tuto chvíli do hradeb. To nebyl moc dobrý nápad, ale chtěl jsem vidět noční Avignon a tak to mám za to. Uličky úzké tak, že se v nich nedalo ani odbočit. Nakonec dojedeme k policajtům a než stihnou něco říct, ptám se kudy ven. Poradili, neporadili, nakonec jsem nás vymotal. Pyšpě ukazuji alespoň na řece zakotvené lodě a hauboty a nakonec i osvětlený zbytek slavného Avignonského mostu. Protože se nám tenhle přecivilizovaný kout Francie nelíbil, dávám Liškovi pokyn dovést nás k „našemu jezeru“ a najíždím na dálnici. Kempy nás už nevezmou, konec konců je skoro půlnoc a tak se spoléhám na nějaké dálniční odpočívadlo. To nakonec najdu a po opláchnutí a vyčkání odjezdu tří dodávek Turků, co něco někam stěhujou, padám za vlast.
Den osmý
Ne 10. 7. 2011
Okolo jedné v noci mne Pyšpa budí, že se nám někdo vloupává do auta. Po chvíli úpěnlivého přemlouvání jí to tedy jako uvěřím, beru baterku a svítím ven. Nic nevidím, ale Pyšpa tvrdí, že lomození u dveří řidiče pokračuje. Tak tedy nahý skáču za volant, startuju a ujíždím pryč. A pořád ještě nevěřím. Pak kouknu do venkovního zrcátka, a ejhle, ono je nějaké vyklopené do pryč. Takže u auta fakt někdo byl. Za volantem se za jízdy oblékám a asi do tří jedu. Pak už jsem toho měl nějak dost a tak jsme to zapíchli na velkém odpočívadle u benzínky. Ráno, když konečně vylezu z auta, koukám na zámek u řidiče a to překvapení, že je rozdloubanej doslova, no slušně řečeno, na mraky. Teď už té noční příhodě věřím a jsem z toho docela vyplašenej. Co si ten hajzl mohl myslet, že asi udělá? Věděl, že jsme uvnitř, a přesto pokračoval. Ublížil by nám? Nebo by jen hmátnul po první věci a utekl by? No pro další cesty seženu nějaký obranný sprej. Nebo raději útočný. Nějaké pololegální svinstvo. Ráno tedy jedem navigováni Liškou k „naší“ přehradě. Snídani si dopřejeme až cestou, na takovém krásném odpočívadle, schovaném pod borovicemi. Snídáme mimo jiné i jeden z těch výborných žlutých melounů.
Snídaně
Po snídaní jedeme domů. No domů. Do „našeho“ kempíku. Stavujeme se v „hlavním městě“ Provence Aix-en-Provence, vlítneme do nějakého supermaketu doplnit potraviny a kupujeme kbelík na plánovanou loupež levandulí pro malou Alenku (jinak tchýni). Taky něco po deváté tankujeme. Stav tachometru je 2796 km a bereme 35.39 litrů. Z toho vyplývá aktuální spotřeba 10.59 l/100km. Tyhle čísla asi moc vypovídající nejsou, více řekne až výpočet po návratu domů. Odpoledne dojíždíme k dnešnímu cíli, jezeru Lac de Sainte-Croix. Tak hurá k vodě a odpočívat!
Někdo se kochá …
… a někdo spí
K večeru se balíme a jedeme se ubytovat do kempu. Už jsme tu byli, jen místečko máme jiné. Ale nám to nevadí, jdeme se zkulturnit a hurá na pizzu. Už se na ni těšíme od rána. Jen poučeni z minula dáváme jen půlitránek červeného. No nakonec se mi to zdálo málo, ale bylo opět výborné.
Průměr 40cm
Příjemně nasyceni si jdeme lehnout. Před spaním si pouštíme do ouška Klabzubovu jedenáctku. Dobře se nám u toho usíná.
Den devátý
Po 11. 7. 2011
Dnešek jsme zasvětili relaxaci a odpočinku u vody. Takže pohodička. Samozřejmě že nesmí chybět focení levandulových polí. Nachomýtáme se také ke sklizni. Mají na to zajímavé nástavce na kombajnech, ale slovně se to špatně popisuje. Prostě vpředu je na kombajnu kus střihorukého Edvarda a taková pomocná ramena, co tu ostříhanou levanduli posílají dovnitř. Vedle kombajnu pak jede traktor s návěsem a do něj se sklizená levandule sype. Sklízí se vždy jeden řádek. Potkali jsme taky hromadu vlastně už odpadu z destilace. Byla to levandule prohnaná těmi ohromnými kotli, nádherně voněla a ještě se z ní kouřilo. Předpokládám, že to používají jako hnojivo. Není to kanibalismus?
Kanibalismus
Večer se vracíme zpátky do kempu.
Tady je nám nejlíp
Jedna náladová
Chtěli jsme zajít na palačinku, ale nějak nám to nevyšlo. Líbilo se nám totiž u busíka.
Trénink
Tohle byl jen takovej malej pokus o „vylepšení“ auta. No popravdě řečeno se mi zdálo, že drnčí výfuk, resp. koncovka a tak jsem se to snažilo nějak vylepšit. To se nakonec nepovedlo, ale trvalo to až do tmy a tak jsem to skládal zpátky s čelovkou. A taky co by to bylo za cestování se starým autem, kdyby si pod něj člověk alespoň na chvíli nelehnul. Tak jako tréninkově, ne?