CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

spolujízdy, afterpokecy, fotky a vše okolo
Zamčeno
Uživatelský avatar
bord
zasloužilý harcovník fóra flat4.org
Příspěvky: 293
Registrován: 14 čer 2007
Bydliště: Hlučín

CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od bord »

Zdravime z Murmansku!!! Jak tady porad pisete, ze je potreba se hlavne nebat a jet, tak je to pravda a my takhle vyjeli. Uz jsme na ceste pres dva tydny a je to super! Kdo sledoval muj projekt T2b Skorobydlik, vezte, ze tri tydny po dotazeni z lakovny jsme byli pripraveni vyrazit na nejblaznivejsi cestu v zivote, a to uz mam neco nacestovano :-)

Takze jedeme s busikem pres Pobalti, trajektem do Helsinek, pak pres cele Finsko nahoru az na norsky mys Nordkinn (nejsevernejsi pevninsky majak na svete Slettnes Fyr), ponorkove zakladny, ted uz jsme v Rusku na poloostrove Kola a dnes spime kousek za Murmanskem. Jeste nas cekaji Solovetske ostrovy, velka jezera, Petrohrad a pak pomalicku domu.

Busika jsme pred cestou vubec nestihli vyzkouset, ale zatim jede super (klepy klep), pouze v Lotyssku jsme resili ulomene kladivko v rozdelovaci a ted nas zlobi vymlacene ulozeni tlumice. Az se vratime, soupnu sem nejake fotky a info z cesty. Mame ted najeto asi 4 500 km. Vsude na nas hrozne hezky reaguji, mavaji, troubi, foti si nas, tady v Rusku snad veterany vubec nemaji.

Kdyby vas zajimaly blizsi informace, davame vse na http://www.facebook.com/busikemdomurmansku" onclick="window.open(this.href);return false;

Honza

Uživatelský avatar
bord
zasloužilý harcovník fóra flat4.org
Příspěvky: 293
Registrován: 14 čer 2007
Bydliště: Hlučín

Re: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od bord »

Jen tu ještě něco pošudlám... a můžeme vyrazit. Čeká nás 7 500 km, 7 zemí a 25 nocí v busíku na těch nejpodivnějších místech severní Evropy :D
Přílohy
IMG_1919.JPG

Uživatelský avatar
Pětišroub
stálý inventář fóra flat4
Příspěvky: 19857
Registrován: 02 led 2003

Re: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od Pětišroub »

Super, bude od Tebe moc hezký když občas vrzneš něco i sem pro lidi, kteří FB nepoužívají. Šťastnou cestu:-)
"Mně se nesmí nikdo divit." (Pětišroub, 2016)

Uživatelský avatar
bord
zasloužilý harcovník fóra flat4.org
Příspěvky: 293
Registrován: 14 čer 2007
Bydliště: Hlučín

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od bord »

PROLOG
Po těch letech, co máme busíka, už to chtělo nějakou pořádnou cestu. Poslední dva roky auto strávilo v dílně, letošní dovolenou jsem už byl ale rozhodnutý absolvovat busíkem za každou cenu. Renovace se bohužel začala na jaře zpožďovat natolik, že byla ohrožena i další sezóna a na plánovanou cestu se už těšila moje záložní T4, to však byla jen krajní varianta :D . Nakonec se vše stihlo na poslední chvíli a s vypětím všech sil - holé auto z lakovny jsem přivezl domů 10. července, pak vše rychle nastrojit, STK, kempovací elektrika, bufík a nakonec provizorní nábytek. Za 19 dnů bylo hotovo a vyjeli jsme. Dnes se mi tomu nechce ani věřit...

Máme hodně rádi sever, který už ale máme docela projetý, takže nás to lákalo na východní stranu - takový obrácený okruh. Domluvili jsme se s kamarády s obytným autem a motorkou a vyrazili na měsíční cestu. Cílem byla turistika ve finských národních parcích, nejsevernější pevninský maják v Norsku, Murmansk a hlavně ruská ponorková flotila v Severomorsku a Solovětské ostrovy. Uff... dost velká nálož na tak krátkou dobu, a ještě k tomu s T2.

Auto předtím dva roky stálo, nebyl moc čas vše vyzkoušet, a tak jsem s heslem "na tom se nemá co pokazit" naložil odbornou literaturu, dvě krabice dílů, vyměnil olej a doufal. Nejsem totiž žádný velký mechanik, což se brzy ukázalo :-)

Před odjezdem
Obrázek
Auto je nakonec docela útulné. Máme dřez, vařič, bufík i ledničku. Nábytek je ale provizorní, rychle smontovaný na tuto cestu.

Obrázek
Máme taky CB s pořádnou anténou, kompas z Delaextreme, který ukazuje pořád na sever a barevně sladěné brýle od Vietnamců.

ODJEZD - 1. den
Obrázek
Vyrážíme až opdoledne s cílem dojet co nejdál. Směr Tallinn přes Varšavu. Cesty v Polsku jsou mnohem lepší než dřív a cesta odsejpá, střídá se deštík s 35°C horkem. Busík jede jako z praku. Dáváme nakonec skoro 500 km a za tmy hledáme místo na noc. Za Varšavou v jedné vesnici nás hodní lidi nechávají spát na louce u školy.

Obrázek
První ráno na cestě.

Obrázek
O bábovku se dělíme s místním šmudlou.

2. den - Porucha u Rigy
Cesta směrem na Rigu pokračuje dobře, je ale hrozný provoz. Asi 20 km před Rigou najednou v 80 km/h vysazuje motor. Setrvačností dojíždím na malý výklenek u cesty. Lezu do motoru, metr za zadkem mi jezdí jeden kamion za druhým. Motor točí, ale nestartuje, na svíčkách není jiskra. Kontroluju co se dá, měním kabely, cívku, kondenzátor, víko, palec... volám domů Vaškovi a ten mě navádí na rozdělovač. Kontroluji ho, žádnou zradu nevidím, navíc se stmívá. Jdeme spát.

3. den - Do Tallinnu
Noc byla na nic, nekonečný provoz s autem pořád cloumá. Ráno už to bereme s humorem a volám odtahovku - na nějakém klidnějším místě se na to podíváme pořádně. Nakonec nás hodí do Rigy k servisu VW, tak to tam zkoušíme, venku leje jako z konve. Prý tam neměli auto s karburátorem už několik let, ale nějaký starší zaměstnanec prý má Mini a mohl by tomu rozumět...

Obrázek
Nechávám jim klíčky a jdeme se najíst do blízkého obchodu. Když se vracíme, jde auto zrovna na dílnu - seběhlo se kolem něj osm lidí najednou, musíme se tomu smát, každý chce řídit. Starší pán nakonec do dvou minut nachází závadu - zlomené kladívko v rozdělovači.

Obrázek
Dávám jim ze zásob náhradní a za pár minut už je auto venku. Jsme lehčí o sto eur (dobrá motivace se zase naučit něco o motoru), ale fičíme dál.

Obrázek
Cestou do Estonska nám leje, ale nakonec se dělá obstojně, tak si dáváme svačinu na pláží Rižského zálivu. Je tady cestou dost odpočívadel u borových lesíků, dalo by se tu i spát.

Obrázek
Začíná se smrákat, ale cesta je výborná, krásné okolí, auto šlape jako hodinky...tenhle úsek mám moc rád. Žádné dálnice, kvalitní rovná okreska s pohodovou atmosférou. Do kempu kousek od Tallinnu dojíždíme až kolem desíti večer.

Obrázek
Zbytek naší expedice už je na místě, padají ze mě všechny stresy a honička, teď už se můžeme v pohodě toulat. Dáváme pár panáků na uvítanou a jdeme spát. Ráno nás čeká trajekt do Helsinek.

Obrázek
První úsek za námi, 3 dny na cestě, asi 1 350 km ujeto.

Uživatelský avatar
Michal
pečené kolínko fóra flat4.org
Příspěvky: 2856
Registrován: 17 říj 2003
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od Michal »

a jak to bylo dál? :mrgreen:

Uživatelský avatar
gigi
Příspěvky: 236
Registrován: 04 srp 2009
Bydliště: Sekule

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od gigi »

Zatial moc žúžo, dobrá trasa a žiadna nuda :D

Uživatelský avatar
vako
mořský stařec flat4.org
Příspěvky: 830
Registrován: 07 úno 2005
Bydliště: Kežmarok - Poprad
Kontaktovat uživatele:

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od vako »

juuuj , bars dobre cestopisy .. len kraaaatkee, fest fajne vsetci pisete, ale dajte kludne o 100 stran aj foto viac ..
Blacksmith - Juniperus Hero
VWolkers

Uživatelský avatar
bord
zasloužilý harcovník fóra flat4.org
Příspěvky: 293
Registrován: 14 čer 2007
Bydliště: Hlučín

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od bord »

Po krátké přestávce extra psavý speciál pro pana Vako! :wink:

4. den - Trajektem do Finska
Obrázek
Ráno při odjezdu platíme 6 eur za noc. Do Tallinnu je to z kempu asi dvacet kilometrů, cestou tankujeme, protože na návštěvu finských benzinek se nikdo z nás netěší. Tady platíme 1,28 eur za litr (asi 35,20 Kč) V přístavu vše probíhá dobře, lístky dopředu koupeny nemáme, ale na lince Tallinn-Helsinky jezdí lodí dost, takže rezervace předem není ani v sezóně potřeba. Za busíka a dva lidi platíme 3 044 korun.

Obrázek
Před vyplutím máme necelé dvě hodiny čas, proto auto necháváme stát v řadě a vyrážíme na krátkou prohlídku centra Starého města – to si zachovalo velké množství památek z bývalých hanzovních časů, střed pak tvoří návrší s hradem z 13. století.

Obrázek
Úzké uličky, vysoké gotické domky a staré kamenné hospody navozují atmosféru podobnou historickým německým či holandským městečkům, je to tady romantické a útulné. Najdete zde dobře zachovalé hradby, nejstarší evropskou lékárnu z roku 1415 a mnoho dalších pamětihodností.

Obrázek
Ve městě potkáváme finskou partičku na fichtlech, ale než se stačím dát do řeči, mizí v oblaku modrého dýmu.

Obrázek
Teď už ale vyplouváme, doprovází nás nádherné počasí a dvouhodinová cesta ubíhá rychle. Moře kolem finských břehů je plné skal a ostrůvků, mezi kterými se prohánějí desítky jachet a plachetnic.

Obrázek
A jsme v Helsinkách! Příliš se zdržovat nechceme, ačkoli je to jedno z nejklidnějších hlavních měst, jaké jsme navštívili. Přirovnal bych je k Olomouci. Kousek za přístavem nacházíme parkování a vydáváme se sehnat především finskou SIM kartu, abychom se mohli připojit na internet a vyhnuli se vyděračským poplatkům za roaming. Kupujeme předplacenou kartu s kreditem deset eur, která nám vydrží celé dva týdny.
Z města po krátké procházce a aklimatizaci na místní jazyk prcháme na venkov a do přírody. Chceme jet na sever spíše východní částí země, kde máme vytipovány památky, národní parky a jezera, takže se vydáváme směrem k ruské hranici do městečka Porvoo.

Obrázek
To je známe díky svým historickým dřevěným domkům a rybářským skladům, které usilují o zápis do UNESCO.

Obrázek
Poklidná atmosféra je velmi nakažlivá a při procházce náhodou narážíme na muzeum historických vlaků, kde topič zrovna rozpaluje parní lokomotivu, která při slavnostních příležitostech jezdí po místních tratích.

Obrázek
Později sjíždíme ze silnice na venkov a pomalu hledáme místo ke spaní. Příhodný plácek nacházíme vedle školy ve vesnici Sannäs. Skoro u každé školy zde mají venkovní ledovou plochu – pak, že je Finsko tak dobré v hokeji! Stojíme u vody a večer se začínají objevovat komáři.

5. den - Písečný hrad a Savonlinna
Obrázek
Ráno jedeme severovýchodně na Lappeenrantu, která leží na břehu čtvrtého největšího evropského jezera Saimaa, jen třicet kilometrů od hranic s Ruskem, a řadí se do jižní Karélie. Je to oblíbené místo turistů, hlavně tedy ruských, které má velmi bohatou nabídku zimních sportů a aktivit, ale v létě se na zdejších promenádách a plážích člověk cítí jako u moře. V centru se nachází veliká pevnost s množstvím muzeí a kaváren, dole u jezera pak největší písečný hrad ve Skandinávii, tvořený desítkami písečných soch - například této kočičí :D

Obrázek
Za městem Imatra pak sjíždíme na boční silnici č. 62 a venkovskými klikatými silnicemi pokračujeme dále až oblíbeného turistického města Savonlinna. Tady si děláme dvoudenní pauzu a ležení rozkládáme poblíž klidné silnice u velikého jezera Kuussalmi. Kousek odsud je i pěkný lesní kemp s veškerým vybavením, zatím si však vystačíme i nadivoko. Poprvé za cestu vytahujeme skládací koloběžky, které vezeme s sebou na střešní zahrádce, a vydáváme se do centra města, vzdáleného asi tři kilometry. Je to poprvé, co jsme na tak dlouhou cestu vzali koloběžky místo horských kol a rozhodně toho nelitujeme. Značná je především úspora místa.

Obrázek
Savonlinna kdysi tvořila východní výběžek švédského království a hraničila s Ruskem, na ochranu hranice zde proto v 15. století vyrostl na kamenitém ostrůvku mohutný opevněný hrad s třemi věžemi, oblíbená zdejší památka. Máme přes 30° vedro, takže přichází na řadu koupání i nafukovací kanoe.

6. den - Dřevěný kostel a Národní park Koli
Obrázek
Ráno přejíždíme do vesnice Kerimäki, která je proslulá největším dřevěným kostelem na světě. Ten pochází z roku 1847, je 37 metrů vysoký a vejde se do něj až pět tisíc lidí.

Obrázek
Říká se, že měl být původně menší, neboť architekt prý projekt nakreslil v centimetrech a stavitelé míry považovali za palce, které jsou dvaapůlkrát delší. Tak či tak kostel pojme najednou téměř všechny věřící z celého regionu. Jen nedaleko odsud se pak nachází něco pro milovníky přírody – Puruvesi, jedno z nejčistších jezer na světě. Vodu z něj můžete bez obav přímo pít a nedávno se do něj vrátil a začal se zde rozmnožovat jeden z nejohroženějších druhů tuleně. Před sebou však máme další cíl – nedaleký národní park Koli.

Obrázek
Ubytováváme se nedaleko od něj v kempu. Písečný břeh porostlý borovicemi a borůvčím vytváří příjemné klima, je zde málo lidí a kemp má opět veškerý potřebný komfort.

Obrázek
I zde dojde na koupání v jezeře.

Obrázek
Koli je poměrně malý park, zabírá jen asi 30 km2 a dá se celý projít za dva dny. Nejvyšší kopec, vyhlídka Ukko-Koli, vypadá se svou výškou 347 metrů v rovinaté krajině jako velká hora a poskytuje překrásný a daleký výhled. Je to jedno z největších převýšení v celém Finsku. Hlavním prvkem krajiny je zde zemědělská půda získávána žďářením, tj. vypalováním lesního porostu. Cestou tak potkáte především lesy, louky, políčka, pastviny a malé hospodářské usedlosti.

Obrázek
Celkem 80 km pěších turistických tras je rozděleno i do kratších jednodenních okruhů. V zimě zde pak fungují dvě lyžařská střediska. Asi čtyřicet kilometrů východně k ruské hranici je další park Patvinsuo, kde je největší výskyt medvědů ve Finsku.

Obrázek
Po dvou dnech se ale vydáváme krásnou krajinou opět dále na sever a zdoláváme téměř čtyři sta kilometrů.

Obrázek
Zastavujeme v městečku Nurmes, kde stojí replika tradiční karelské vesnice, sloužící dnes jako centrum lázeňství, turistických aktivit a ubytování. Hlavní atrakcí je zde dům Bomba – veliké dřevěné stavení, které kopií původního domu z roku 1855 postaveného bez jediného kovového spoje, hřebíku či skoby. Lázeňský areál nabízí restaurace, sauny, divadlo a další celoroční turistické zázemí.

Obrázek
Před městem Suomussalmi sjíždíme východně na silnici 912 a pak na Raatteentie (silnice č. 9125), která byla jednou z dějišť zimní války a velké bitvy o Suomussalmi. Sovětský svaz zde na přelomu let 1939 a 1940 napadl Finsko a utrpěl jednu ze svých největších vojenských porážek, když se Finové chytrým velením a kreativním využitím terénu ubránili pětinásobné přesile a Rudé armádě způsobili ztrátu více než 20 000 vojáků. U silnice, která vede dále k ruské hranici, je možné navštívit muzeum s vraky zničené techniky, tanků, vozidel a děl (vnější expozice je přístupná zdarma), lesem pak vede naučná stezka s obnovenými zákopy a zátarasy.

Obrázek
Impozantní je také památník, lesní mýtina, na níž každého mrtvého vojáka symbolizuje jeden balvan.

Obrázek
Na sloupu uprostřed pak ve větru zvoní jeden zvonek za každý ze 105 dnů bitvy.

Obrázek
Nádherný nocleh nakonec nacházíme před městem Kuusamo, když sjedeme z hlavní silnice. Po levé straně se objevuje odpočívadlo a výchozí místo na přilehlou turistickou trasu. Je přímo na břehu zátoky, s turistickým přístřeškem, široko daleko ani noha. U vody leží člun s motorem, klíče visí na stromě, v přístřešku je naštípané dříví… tahle otevřenost a důvěra skandinávského venkova se člověku nikdy neomrzí. Informační tabule popisuje v blízkosti linii válečného opevnění a naučnou stezku, tak se na ni vydáme.

Obrázek
Ale to až příště :D

Mapa cesty - ujeto cca 1 300 km
Obrázek

Uživatelský avatar
bord
zasloužilý harcovník fóra flat4.org
Příspěvky: 293
Registrován: 14 čer 2007
Bydliště: Hlučín

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od bord »

A po menší pauze pokračujeme v jízdě! :wink:

Obrázek
Po příjemné snídani vyrážíme omrknout bunkry na linii postavené během WWII na obranu Finska před SSSR.

Obrázek
Naučná stezka začíná v lese hned přes silnici. Je zde zrekonstruovaný úsek zákopů a dřevěných podzemních skrýší, bunkrů a zátarasů. Taky je tu ohromný kráter, který v zemi zůstal po výbuchu pěchotního srubu. Je to neuvěřitelné, z masivního bunkru zůstala jen 10 m hluboká díra a hromada štěrku...

Obrázek
Vše je blízko sebe, celá stezka nezabere ani hodinku. Linie však pokračuje mnohem dále na sever snad podél celé hranice s Ruskem.
V nekonečných finských lesích je ukryto mnoho zajímavostí, nejsou ale ze silnice vidět a často je těžké je vůbec najít. Turistický průvodce Rough Guide od Joty se zaměřuje hlavně na hospody, hotely a kulturu, o mnoha zajímavostech bohužel mlčí. O něco lépe je na tom Lonely Planet. Přesto ale čerpáme hodně informací z internetu a článků jiných cestovatelů. Příště bychom se asi dopředu lépe připravili.

Všichni jsme na dně se zásobami paliva, takže po odjezdu jako první hledáme benzinku. Když konečně tankujeme, mám v nádrži poslední čtyři deci. Palivoměr v nové nádrži neukazuje přesně, takže hladinu benzínu vždy jen odhaduji podle ujetých kilometrů. Městem Kuusamo jen projíždíme, je zde známé středisko zimních sportů Ruka, kde se pravidelně koná mnoho lyžařských mistrovství a pohárů, navštěvované asi milionem turistů ročně. Teď je ale léto a nic moc se tu neděje.

Obrázek
Už jsme ale natěšení do národního parku Oulanka. Krajina borových lesů je zde protkaná divokými řekami a peřejemi, strmými skalami, visutými mosty, jezírky, rašeliništi a vysokými vyhlídkami.

Obrázek

Obrázek
Je to přísně chráněné území s množstvím ohrožených druhů, přesto skvěle přístupné pro turistiku.
Veškeré náročnější úseky jsou opatřeny chodníčky, zábradlím či schody, takže sem může opravdu každý.

Obrázek
Většina turistů sem přijíždí na Malou medvědí stezku (Pieni Karhunkierros Trail) - viz fotky, jednodenní dvanáctikilometrovou trasu, která je součástí osmdesátikilometrové Medvědí stezky.

Obrázek
Medvědů zde moc nepotkáte, stezku si však můžete projít během celého roku. Je to právem jedna z nejkrásnějších tras ve Finsku, zvládnou ji i děti, bohužel je však v sezóně poměrně frekventovaná. My jsme ji zvládli asi za tři hodiny. Ideálním výchozím bodem je parkoviště u kempu ve vesnici Juuma (GPS N 66.269369, E 29.40231).

Obrázek
Kolem šesté hodiny večer přijíždíme před nejsevernějším finským městem Kemijärvi k severnímu polárnímu kruhu. Je tady obří sněhulák, venku skoro třicet stupňů a fotíme se v kraťasech. Apaluchu, která s námi do parku nešla, doháníme až večer na štěrkovém břehu blízko přehradní hráze (GPS N 67.585865, E 26.742268) nad městem Sodankylä.

Obrázek
Hned ráno se však opět rozdělujeme, před námi je totiž další národní park Urho Kekkosen a tam si chceme udělat také alespoň jednodenní túru. Až sem přijedeme příště, zůstaneme celý měsíc jen ve Finsku a všechny parky pořádně projdeme, teď nás ale čeká ještě dlouhá cesta, takže to bereme zrychleně. Už jsem ale někde psal, že pro turistiku je to opravdu ráj.

Obrázek
Ve vesnici Saariselkä je hned u silnice velké informační centrum, tam si bereme aktuální mapy a necháváme si doporučit nejvhodnější výchozí bod. Vracíme se asi dva kilometry zpět a z parkoviště (GPS N 68.390837, E 27.396641) vycházíme na celodenní túru. Park je jedním z největších v zemi a s dobrou mapou a buzolou lze dojít až k ruským hranicím.

Zaujala nás chatička postavená nad starou důlní šachtou. Je volně přístupná, a když otevřete velké víko jako do studny, dole se rozsvítí světla a je tam naaranžovaná scéna z těžby zlata. Kutají tam horníci, vše je doprovázeno zvuky...opravdu super nápad. Bohužel tam byla tma, takže fotka není.

Obrázek

Obrázek
Turistických cest je v něm poměrně hodně, směrem na východ však ubývají a do zdejších bažin se jezdí spíše na kánoích. V divočině je rozeseto množství přístřešku a turistických srubů, túry lze naplánovat i na délku několika týdnů. V severní části, kterou jsme procházeli my, je spíše nízká tundra, vřesoviště a hluboké skalnaté rokle. Potkáte zde staré doly na zlato, soby a jen velmi málo lidí. Hlavní trasy jsou značené a dobře schůdné. V chatkách jsou plynové sporáky, nádobí, dřevo i místo na spaní. Pro milovníky přírody je tento park opravdu úžasný.

Zajímavé je, že desítky kilometrů tras poblíž města jsou uměle osvětlené - bývá tu dlouhá polární noc, takže můžete vyrazit v zimě na běžky na krásné a udržované tratě.

Obrázek
Až večer se dostáváme do Inari, hlavního sídla finských Sámů (neboli Laponců), kteří zde mají i svůj nově postavený parlament. Laponsko je částečně autonomní, Sámové mají právo do jisté míry rozhodovat o dění na svém území a vetovat některé zákony, které se Laponska dotýkají, a to ve Švédsku, Norsku i Finsku. Neplatí to pouze v Rusku, kde tato menšina žije také, ale tak nějak porusku (rozuměj v panelácích...). To hlavní, co je v Inari k vidění, je asi nejpěknější muzeum ve Finsku – sámský skanzen Siida.

Obrázek
Je otevřeno do osmi večer, takže ještě stihneme vejít dovnitř. Malá vesnička zde ukazuje všechny aspekty života této podivuhodné menšiny, jejich způsoby lovu, stavby domů i výrobu veškerých věcí denní potřeby z přírodních zdrojů. Prohlédnout celý skanzen zabere tak dvě až tři hodiny.

Obrázek
Můžete si zde zkusit chytat "soba" lasem.

Obrázek
Velmi zajímavé jsou různé pasti na škodnou zvěř. Kdo uhodne, jak funguje a k čemu je tato past? :D

Obrázek
Za soumraku se pak vydáváme dále na sever, najít pěkné místo pro naši poslední noc ve Finsku. Chceme se přiblížit k národnímu parku Kevo a udělat tam další jednodenní túru.

Obrázek
Už za tmy tak nacházíme pěkné odlehlé parkoviště u hlavní silnice E75, kde není téměř žádný provoz (GPS N 69.523351, E 27.221889).

Obrázek
Ráno zjišťujeme, že parkujeme pod kopcem, na němž je malá rozhledna, tak na ni vybíháme, široko daleko ale vidíme jen nekonečný les.

Obrázek
Asi pětadvacet kilometrů před norskou hranicí je po levé straně značené parkoviště s informačními cedulemi a WC – výchozí bod do severní části parku (GPS N 69.681778, E 27.078209). Kevo je jedna z nejpřísněji chráněných přírodních oblastí ve Finsku. Turistika po značených stezkách je povolená, nesmí se však trhat rostliny ani lesní plody. V oblasti rostou ohrožené rostliny i řada vzácných ptáků. Tím hlavním, za čím sem příznivci přírody chodí, je velká odlehlost parku, zajišťující, že zde budete skoro sami. Možná ale potkáte Sámy se svými sobími stády.

Jsou zde veliké kaňony s až stometrovými stěnami, mnoho jezer a vodopádů. Turistické trasy jsou dvě, vedou od severu na jih a zaberou až týden chůze (délka je 62 - 86 km), nejsou zde kratší okruhy, takže je nutné se při kratším výletě vracet stejnou cestou. I tak ale návštěva stojí za to.

Obrázek
Taky tam roste plno hub, které nikdo nesbírá, jen Češi :)

Obrázek
Vstup do rezervace a chytrá zábrana - zvířata se těmito kůly na provazech bojí projít.

Odpoledne se vracíme k autu, dáváme zasloužený oběd a plánujeme přesun do Norska. Čeká nás pouť na nejsevernější pevninský maják Slettnes Fyr a pak cesta do Murmansku.

Obrázek
Mapa tohoto úseku - ujeto cca 560 km

Uživatelský avatar
bord
zasloužilý harcovník fóra flat4.org
Příspěvky: 293
Registrován: 14 čer 2007
Bydliště: Hlučín

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od bord »

Tak, předposlední dávka emocí z nejvsevernějších míst naší cesty.

Po návratu z túry v parku Kevo máme před sebou poslední kilometry na finské půdě. Z parkoviště, kde se nachází vstupní bod do severní části parku, je to do vesnice Utsjoki na hranici s Norskem asi 26 kilometrů. Obě země zde od sebe odděluje hraniční řeka Tenojoki a soudě podle vybavení místních obchodů i množství lidí ve vodě je tato oblast oblíbeným místem rybářů. V Utsjoki toho moc k vidění není, zaujalo nás však, kolik Norů sem přijíždí nakupovat. Jak později zjišťujeme, Finsko (i tak hrozně drahé) je o dost levnější než Norsko, a tak se to vyplatí i místním. Tankujeme tedy „levný“ benzín (v celém Finsku se cena N95 pohybuje v průměru okolo 1,69 eur, v přepočtu asi 46,50 Kč, směrem na sever je benzín dražší) a v malém obchodě ještě poslední suvenýry. Pak už se vydáváme na hraniční most.

Obrázek
Hned za řekou odbočujeme vpravo na silnici E6 vedoucí podél řeky až do městečka Tana, kde opět tankujeme do plna benzín – čeká nás totiž více než čtyřistakilometrová trasa na sever poloostrova Nordkinn, kde jsou cestou jen malé vesnice a před námi je víkend, kdy jsou benzínové pumpy uzavřené. Také se ochlazuje, a nevíme, kolik benzínu bude potřebovat bufík. Náš busík má vymontované sériové topení, takže benzínové Webasto občas používáme i za jízdy. Na stojanu svítí cena 15,74 NOK za litr N95, tedy asi 50,20 Kč. #-o

Sjíždíme na silnici č. 98 ve směru na Ifjord. Norsko rychle ukazuje svou pravou tvář. Zatímco příroda ve Finsku je krásná, přívětivá a poklidná, jeho severní soused je drsný a divoký. Silnice vede přes vysoké kamenité kopce, kolem skal strmě padajících do nesčetných fjordů či přes obrovské opuštěné planiny zdejší tundry. Mnoho z těchto úseků je v zimě neprodyšně odříznuto od světa a i v létě zde padá tísnivá atmosféra opuštěnosti. Je to ale nádherná podívaná. Nedá se říci, že by silnice zde byly nekvalitní, nicméně jsou užší a s drsným povrchem, děr je v horských úsecích poměrně dost.

Obrázek
V duchu se modlím, aby se něco nestalo s autem, a už přichází první rány. Po prvním pohledu je zřetelné, že se vyklepalo uložení předního tlumiče. Není to nic vážného a tady to nemá smysl opravovat, a tak jedeme dále a vůz nás důrazně informuje o každé nerovnosti (nakonec s tím dojedeme až domů…). Míjíme záchytný bod v podobě osady Ifjord a stáčíme se na sever k Mehamnu.

Obrázek
Silnice vede úchvatnou krajinou, z části kolem moře i vnitrozemím. Mehamn je rybářská vesnice na severu poloostrova, má asi sedm set obyvatel a byla založena jako základna pro lov velryb. Z ní pokračujeme dále do 16 km vzdálení vesnice Gamvik – rybářské vesničky na samém konci země. Ta byla až do 80. let přístupná jen lodí, nachází se zde kostel z roku 1894 a na skále nad obcí také zbytky druhoválečného německého opevnění, jehož děla hlídala pobřežní vody. Naším cílem je však stavba ještě tři kilometry severněji, maják Slettnes, k němuž lze dojet po štěrkové cestě.

Obrázek
Tento maják je nejsevernějším pevninským majákem na světě, leží na stejné zeměpisné šířce jako nejsevernější výběžek Aljašky a vedlejší mys Nordkinn (asi 20 km odsud) je oficiálním nejsevernějším bodem Evropy – známější Nordkapp totiž leží na ostrově.

Obrázek
Tak či tak je toto místo jedním z nejkouzelnějších, na jakém jsem se kdy ocitl.
Červenobílý maják vysoký 39 metrů je úchvatnou dominantou této drsné a opuštěné krajiny. Byl postaven na břehu Barentsova moře v roce 1903 a je vyhlášenou památkou i oblíbeným turistickým místem. Nachází se zde kavárna, několik lůžek k přenocování a místní správci zde často pořádají kulturní akce. Přesto jsme zde téměř sami, na nedalekém plácku stojí jen tři obytná auta.

Obrázek
Parkujeme mezi ně, abychom měli v noci výhled na maják a moře, a těšíme se na jednu z nejromantičtějších nocí v životě.

Obrázek
Ještě předtím se ale procházíme v bílém písku na pláži, sbíráme mušličky a prozkoumáváme tundru, která není tak pustá, jak vypadá. Občasné sobí stádo doplňují tisícová hejna Chaluh příživných, ptáků, kvůli nimž je zde vyhlášena i přírodní rezervace. Když budete trpěliví, najdete zbytky po tisíce let starém osídlení původními obyvateli (zdejší kamenný labyrint Mikkelbergodden je nejsevernějším nalezeným na světě), jeskyni, kde se vesničané schovávali před německými vojáky, či tábořiště, kde přežívali trosečníci ze ztroskotané lodi.

Obrázek
Fouká vítr, jsme široko daleko zcela sami a celé místo dostává tajuplný nádech.

Obrázek
Ráno se s místem loučíme, slibujeme, že ještě přijedeme, a pomalu se loudáme zpět. V Norsku jsme už potřetí, takže víme, že nám tato nádherná a čistá příroda zase bude chybět.

Obrázek
Cestou zpět si užíváme krásného počasí a těšíme se do kempu u městečka Kirkenes, kde už na nás čeká zbytek expedice.

Obrázek
Na hranici s Ruskem je to z Kirkenes dvanáct kilometrů, takže hned ráno vyrážíme do jámy lvové. Poučeni z naší předloňské cesty tušíme, že hraniční procedura bude tvrdá a dlouhá.
Když už se k překvapení nás všech zdá, že všechno jde bez problémů a rychle, celníci jsou příjemní a všechny dokumenty máme v pořádku, přichází od celníka se zavázanou rukou podpásovka. Německý ovčák Kendy, který s našimi kamarády procestoval více zemí než kdejaký cestovatel, nemá něco, co si celník zřejmě zrovna vymyslel, a potřebuje potvrzení od veterináře. To by ještě šlo – nejbližší je v Kirkenes a můžeme tam zajet. Jenže – už jsme překročili imaginární čáru, jsme v Rusku a máme vízum na jeden vstup. Když teď vycouváme, už nemůžeme vstoupit podruhé, a tak jsme v pasti. Řešení jsou dvě – buď Rusko padá a vracíme se do Norska, nebo se celník nechá přemluvit. Dvě sympatické celnice nakonec svého kolegu udolají, a ten, ač nerad, psa pouští a vystavuje mu formulář na proclení auta. Hlavně, že má kam vrazit všemocnou bumážku. Za námi se objevuje německý pár s kokršpanělem ve stejné situaci, těm ale chybí dokumentů více, rusky neumí, a tak nemají šanci. Hranici nakonec vítězoslavně opouštíme asi po třech hodinách. Ale jsme tady a to je hlavní!
No a ten celník se zavázanou rukou, ji měl pokousanou od psa, jak jsme se dozvěděli od jedné vojandy :-)

Obrázek
Zvláštní je, že hned za hraniční čárou se krajina od základu mění. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřím – je to jako přejezd do Půlnočního království v Pyšné princezně. Snad už ani nejsme v polární divočině plné jezer, fjordů, lesů a hub. Nepotkáváme jediné zvíře, téměř žádné lidi a krajina je najednou taková průmyslová.

Obrázek
Celá murmanská oblast je totiž jednou obří vojenskou základnou – cizinec zde nesmí sjet z hlavní silnice, u každé odbočky jsou několikajazyčné varovné cedule, takže se musíme vždy otočit zpět. Míjíme nesčetné výcvikové prostory, tankodromy, střelnice, kasárna a radarové stanice, a tak se to opakuje několik dalších dní. Máme vytipovány nějaké památky, ale k žádné nemůžeme odbočit. Nemůžeme se tak podívat ani ke Kolskému superhlubokému vrtu, nejhlubšímu vrtu na světě s hloubkou přes 12 kilometrů. Dnes jsou z něj jen trosky, ale Sověti díky němu učinili přes 12 000 geologických objevů světového významu.

Navštěvujeme první město za hranicí s krásným názvem Zapolarnyj. Tytam jsou však norské rybářské osady s barevnými domky. První, co vidíme, je sestava několika obřích panelákových sídlišť. Přijíždíme na rozbité náměstí, kde kupujeme první jídlo a hlavně ruské SIM karty do telefonů. To je zase velká výhoda – výborné jídlo je zde za ceny stejné nebo nižší než u nás, telefonní tarif společnosti MTS s 5 GB dat kupujeme za dvě stovky. Je to zvláštní, ať jedu kam jedu, všude jsou operátoři levnější než u nás. I předplacené SIM karty se zde ale vypisují na jméno, a tak přemlouváme dvě mladé prodavačky, aby je napsaly na sebe. Na rozdíl od krajiny jsou zde lidé příjemní.

Obrázek
Kousek za městem Luostari nacházíme nově budovaný skanzen, repliku tradičního kremlu. U něj parkujeme na noc, za dané situace se nedá moc vybírat.

Obrázek
Za zvuku střelby ze samopalů, která se ozývá z blízkého cvičiště, chystáme večeři a pereme prádlo. Kolem po silnici prochází oddíl vojáků, nadšeně na nás mávají a nesou veliký koberec. Ráno u snídaně jdou opačným směrem, opět mávají a koberec nesou zpátky.

Obrázek
I v Rusku dbáme na zdravou stravu :wink:

Obrázek
V nedalekém městečku Sputnik má být technické muzeum, jediné co jsme však našli, bylo několik vraků různých vozidel a strojů na podstavcích u silnice. Možná je to ono. V železničním vagónu je expozice o válečné historii této oblasti – probíhaly zde tvrdé boje mezi Rudou armádou a Němci a v krajině lze najít mnoho zbytků munice a bunkrů. Cestou zastavujeme u množství válečných památníků – pro Čechy je to možná nepochopitelné, ale Velká vlastenecká válka se zde bere velmi vážně a intenzivně se připomíná.

Obrázek
V Rusku snad není domácnost, kterou by válka tragicky nezasáhla a mnozí místní mají těžké boje stále v paměti. A tak se téměř každé náměstí a každý kout honosí podstavci s tanky a děly. Pro nás je to také bohužel to jediné, co nám cestu zpestřuje.

Obrázek
Už odpoledne přijíždíme k cíli naší expedice – městu Murmansk. Chtěli bychom zde vidět legendární Severní loďstvo, nejsilnější ruskou námořní sílu s unikátními loděmi Admiral Kuzněcov, Pjotr Velikij a mnoha ponorkami. Jedeme proto do Severomorsku, města, kde má flotila základnu. Jedná se však o uzavřené město, na silnici je kontrolní stanoviště a vojáci nás nekompromisně otáčí zpět. Cizinci zde nemají co dělat. No, trošku jsme to tušili.

Obrázek
Vracíme se tedy do Murmansku a parkujeme v centru. Murmansk je největší světové město za severním polárním kruhem, má asi 300 tisíc obyvatel a je důležitým ruským přístavem na severu, protože celoročně nezamrzá. Historie města je nerozlučně spojena s armádou, bylo založeno v roce 1916 kvůli dopravě válečného materiálu.

Obrázek
I když se zde v současnosti staví lodě a je tu i námořnická škola, je vidět, že hlavním zdrojem obživy zde byla práce pro armádu. Město se nyní masivně vylidňuje a obří poloopuštěné sídliště ve svahu nad městem vytváří bezútěšné panorama.

Obrázek
Stejný problém evidentně trápí celou zdejší oblast – většinu nesčetných vojenských prostorů tvoří opuštěné ruiny, zřícené budovy, zarostlé ranveje a rezavá vojenská technika. Během studené války to přitom bylo místo s největší koncentrací vojska na světě. Samotné centrum Murmansku, jeho hlavní promenáda, je však poměrně příjemné. S výbornými pirožky v ruce jdeme najít slavný ledoborec Lenin, první loď na světě na atomový pohon.

Obrázek
Je opravdu impozantní a zdá se být nejudržovanějším kusem techniky, který jsme tu zatím viděli. Loď nyní slouží jako muzeum. Odpoledne město opouštíme. Jsme rádi, že jsme jej viděli, a teď už víme, že ne vše na severu musí být pěkné a přírodní.

Celá zdejší oblast má vedle silného vojenského i surovinový význam – těží se zde především apatit, měď, nikl a další barevné kovy. Podle toho také celá krajina vypadá. Osídlení zde vznikalo tak, že se našla ruda, vybudoval se důl, továrna na zpracování a kolem toho veliké sídliště. Tvůrci se příliš nebabrali s vymýšlením názvů měst, a tak zde najdete třeba Nikel či Apatit. Alespoň hned víte, která bije.

Obrázek
Takovéto celky pak tvoří velkou část zdejší krajiny. Rozdíl mezi jen pár desítek kilometrů vzdáleným Finskem je neuvěřitelný. Jenže doby už nejsou, co bývaly, a z drtivé většiny průmyslu zde zbyly jen ruiny a vybydlené paneláky. Kov zde nikdo nesbírá, a tak původní struktury zůstaly vystaveny zubu času v celé své osobité kráse. Jestli zrovna teď probíhá někde dole u hranic s Ukrajinou válka, tady to vypadá, že se fronta již přehnala. V kontextu s obrovskou a divokou polární krajinou to vypadá nepopsatelně. Murmansk sice získává znovu ekonomický význam, obchoduje se Skandinávií a je to důležitý přístav, zbytek tohoto koutu země je však zcela nepodstatný a stát se mu příliš nevěnuje. Kdo může, utíká odsud pryč.

Turistický potenciál je zde přitom obrovský, poloostrov Kola má unikátní krajinu, nádherné Bílé moře, u finských hranic jsou zajímavé přírodní parky a ta svoboda pro cestovatele je fascinující. Nikdo se nestará, proč někde stojíte, nikdo se vás nesnaží jako bohaté západní turisty natáhnout, Čechy zde mají rádi. Přičtěte si k tomu benzín za 16 korun a máte turistickou destinaci jako hrom. Bohužel se o to málo, co je zde k vidění, nikdo nestará.

S normálním automobilem jsme zde poměrně omezení v tom, jak daleko z hlavní trasy můžeme sjet. Spojnice z Murmansku do Petrohradu má vynikající kvalitu a prochází neustále rekonstrukcemi, takže až na několik objížděk je velmi pohodlná. Bohužel je tak trochu „potěmkinová“, protože u každé odbočky končí asfalt hned za první zatáčkou nebo stromem a všechny vesnice jsou napojeny jen hliněnými nebo štěrkovými cestami. Vzdálenosti to jsou přitom v desítkách i stovkách kilometrů. Jakákoli zajížďka tak je otázkou dnů, a to ještě musí být sucho.

Obrázek
Vydáváme se tedy po jediné asfaltové silnici vedoucí do vnitrozemí polostrova Kola. Šedesát kilometrů odsud je vesnice Lovozero, hlavní kulturní centrum zdejší sámské komunity. Tento národ žije na velkém území severního Norska, Finska i Ruska. Zatímco však na západě dostali Sámové (nebo také Laponci) určitou autonomii a jejich kultura se zachovala dodnes, zde byli za minulého režimu nahnáni do paneláků, stáda sobů byla znárodněna, a kdo neutekl, musel se přizpůsobit. Zbylo jich zde proto velmi málo a většina z nich právě v Lovozeru.
Cestou nekonečnými lesy opět míjíme množství vojenských základen, radarových stanic, skladišť jaderných zbraní a opuštěných letišť. Vojenská infrastruktura je ohromující, k jejímu provozu a údržbě musely být potřeba statisíce vojáků. Téměř každá lesní cesta vás spolehlivě zavede k nějakému opuštěnému vojenskému areálu.

Obrázek
Při příjezdu do Lovozera nás vítá hlouček dětí na kolech, kteří si užívají krátkého léta a jedny z mála turistů, kteří sem během roku přijedou. Obdivují naši motorku, dáváme jim sladkosti a oni nám za to ukazují místní muzeum. To bohužel minutu před námi zavřelo, a tak se jdeme podívat na dvě dominanty – budovy ve tvaru laponského stanu.

Obrázek
Jednou z nich je hotel, který zkrachoval dříve, než byl dostavěn, druhou je prázdné kulturní centrum s děravou střechou. Obec slouží jako výchozí místo na túry k nedalekým jezerům a do tundry, příroda za vesnicí je již nezasažena průmyslem ani armádou a alespoň trošku nám ukazuje svou panenskou divokost.

Obrázek
Život ve vesnici je však tvrdý, v zimě je celá oblast automobilem nedostupná, práce zde moc není a jeden dům za druhým postupně chátrá.

Obrázek
Po návratu na hlavní silnici ještě zastavujeme v městečku Oleněgorsk, které se na náměstí chlubí ukázkou všech nerostných surovin, které se v okolí těží. Město samotné však drží nad vodou jen obří povrchový důl na železnou rudu, na nějž se jedeme z dálky podívat.

Obrázek
Šokuje nás místní mototechna, která má v jedné místnosti díly snad na všechna existující vozidla, a kupujeme zde české pojistky do auta.

Obrázek
Míjíme Mončegorsk, město metalurgů, a znovu zabočujeme do vnitrozemí poloostrova Kola, do města Kirovsk. To se honosí horským charakterem, protože leží na úpatí pohoří Chibiny, které je podobné Beskydům, avšak extrémně bohaté na vzácné nerosty. Kromě velkých povrchových dolů, které jsou v okolí, jsou hlavní dominantou hory, najdete zde i lanovky, krásná jezera a mnoho zajímavých turistických tras. Město samotné je na zdejší poměry docela hezké, s upraveným náměstím, ale není zde nic zajímavého.

Obrázek
V místech, kde bývá přes zimu i mínus 40 °C, nás fascinují okna s igelitem místo skel a polorozbořené domy.

Přesouváme se dále na jih a sjíždíme do centra města Kandalaksha v zátoce Bílého moře. Potřebujeme sehnat vodu, což se v celé zdejší oblasti ukazuje být velkým problémem. Na benzinkách se nikde sehnat nedá, když má člověk štěstí, najde ve vesnicích veřejnou pumpu a vodu si nabere jako za starých časů. Podezříváme obyvatele, že nemají vodu zavedenou ani ve svých bytech a domech, což se nakonec ukazuje být pravdou. Místní nám nakonec radí sjet na vedlejší silnici a hledat studánku.

Obrázek
Tu nacházíme po několika kilometrech, je u ní parkoviště a sjíždí se sem desítky lidí s kanystry. Stoupáme si do řady a nabíráme vodu z pramínku do všech možných nádob. Vodovodní řad tu není samozřejmostí ani ve městech.

Obrázek
Cestou zpět stavíme na vyhlídce na krásné hory poloostrova Kola, tam se však již s našimi auty a českými pasy nedostaneme.

Jedeme ještě kousek na jih a pak sjíždíme po hliněné cestě k vesničce Kovda, kde nacházíme pěkné místo na spaní u lesa. Zjišťujeme, že jsme původně hledali stejnojmennou vesnici jen pár kilometrů odsud, která leží na břehu Bílého moře, ale už se nám nechce přejíždět, i když za našimi hlavami každou chvíli sviští vlaky do Murmansku.

Obrázek
Další den dopoledne překračujeme severní polární kruh, bohužel tentokrát směrem na jih. Čím jedeme jižněji, tím je paradoxně větší zima. Dnešním cílem je městečko Belomorsk, odkud vyjíždí lodě na Solovětské ostrovy. Nemáme žádné bližší informace, ale chceme to vyzkoušet. Přijíždíme tam dopoledne, ale nikde nemůžeme najít žádný přístav. Jsme tady dobře? Tak významný turistický cíl a nikde žádná cedule, upoutávka, nikde nic? Na konci města se ptám kolemjdoucího páru a ten mě směruje někam do pole. Jedeme tedy po hliněné cestě, když se ve křoví najednou objevuje brána a za ní dvoukilometrový násep s ruinami budov. Hlídač nám potvrzuje, že loď odsud brzo ráno jezdí a večer se vrací zpět, místa je prý dostatek. Hurá, ráno jedeme na ostrovy!

Obrázek
Máme skoro celý den čas, tak se snažíme najít kamennou plošinu s petroglyfy, která by tu někde měla být. Ani tato památka však není nijak propagována, všímáme si ji jen díky tomu, že známe souřadnice a nacházíme skromnou ceduli ukazující směr někam do lesa. Na malém plácku u vstupu se dá krásně nocovat, je u lesa a potoka a budeme zde zaručeně sami.

Obrázek
Bělomořské petroglyfy přitom patří mezi jedny z nejvýznamnějších památek tohoto druhu na světě. Byly objeveny v roce 1926, ale její stáří je přes sedm tisíc let. Dodnes nikdo neví, kdo tisíce obrazců do velkých kamenných plošin vytesal. Jsou zde znázorněni lovci, rybáři v loďkách i bojovníci s luky a oštěpy, šamani, stáda zvířat i mnoho sexuálních motivů. Na více jak dvou tisících kresbách najdete i nejstarší vyobrazení člověka na lyžích v Evropě. Celá památka je přístupná zcela zdarma, mezi kameny se můžete libovolně procházet a obrazce si prohlížet z bezprostřední blízkosti. Je zde jen pár lidí a také několik archeologů, kteří obrazce udržují, popisují a stále objevují nové a nové. Z prodeje drobných suvenýrů pak sponzorují další výzkum – od státu žádné peníze nedostanou. Užíváme si toto překrásné a tajuplné místo uprostřed lesů a říkáme si, že je dobře, že o něm nikdo neví.

Obrázek
Mapa tohoto úseku - ujeto cca 2 100 km

Uživatelský avatar
Radek
mořský stařec flat4.org
Příspěvky: 768
Registrován: 10 bře 2004
Bydliště: mezi Libercem a Děčínem

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od Radek »

Paráda, krásně udělaný cestopis...na severu jsem už byl autem, s báglem i na kajaku a koukám že budu muset co nejdřív zase. Díky!

Uživatelský avatar
Michal
pečené kolínko fóra flat4.org
Příspěvky: 2856
Registrován: 17 říj 2003
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od Michal »

Moc pěkný, těšim se na pokračování :wink: :mrgreen:

Uživatelský avatar
bord
zasloužilý harcovník fóra flat4.org
Příspěvky: 293
Registrován: 14 čer 2007
Bydliště: Hlučín

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od bord »

Splácím svůj dluh a přidávám závěrečnou část cestopisu, kde nás čeká návštěva Solovětských ostrovů, putování Ruskem dále na jih k Petrohradu, a pak již cesta domů.

Obrázek
Odpoledne po návštěvě skalních kreseb přejíždíme do blízké vesničky Vygostrov, zahlédli jsme zde upoutávku na kemp a sprcha by se nám hodila. Kemp nakonec nacházíme přímo na břehu Bělomořsko-baltského kanálu (GPS N 64.476423°, E 34.662766°), nechvalně proslulé stavbě, při jejímž budování v letech 1931-33 zemřelo více než 25 000 vězňů ze stalinských gulagů. Přes 227 km dlouhý kanál je unikátní a neuvěřitelně náročnou stavbou, jeho reálný význam pro obchodní plavbu je však mizivý, protože kanál je málo hluboký pro velké lodě.
Kemp u něj sestává z travnaté plochy a několika unimobuněk, v nichž jsou toalety a sprchy. Stál nás asi sto rublů a jsme zde úplně sami. Užíváme si teplé sprchy, doplňujeme zásoby a vychutnáváme pěkný večer u vody s rybami na grilu.

Obrázek
Z kempu ráno vyjíždíme s menším předstihem, než jsme původně plánovali. Loď na Solovětské ostrovy odjíždí v půl deváté, ale necelých dvacet kilometrů cesty je rozbitých a chceme si nechat nějakou rezervu. U přístavu nakonec parkujeme jen taktak, hlídači u brány dáváme sto rublů za to, že nám na zaparkované auto dohlédne, a ten nás posílá za lodí. Je to prý deset minut pěšky po dlouhém náspu.

Obrázek
Nakonec se ukazuje, že deset minut je to tím nejrychlejším během, jakého jsme s batohy s dvoudenním proviantem na zádech schopni (plánujeme, že pokud to na ostrovech bude fajn, zůstaneme tam dva dny). Pokud nám loď ujede, budeme to muset vzdát…
Má něžná polovička má lehčí batoh a navíc běhá pravidelně, takže se mi pomalu vzdaluje, bereme to zkratkou přes trávu kolem nějakých rozbořených budov a z dálky máváme na posádku lodi, aby na nás počkala.

Obrázek
Přibíháme na vteřinu přesně, naskakujeme na palubu a hned odplouváme. Odhadem tak čtyřicet let stará loď polské výroby nebudí přehnanou důvěru, ale my jsme rádi, že jsme ji vůbec stihli. Během čtyřhodinové plavby si kupujeme mapu ostrovů, dobré kafe v místním bufetu a plánujeme další průběh výletu.

Obrázek
Solovětské ostrovy byly pro nás druhým hlavním cílem a moc jsme si přáli je vidět, byť nám zbude méně času na další cíle ležící cestou na Petrohrad. Patří do světového dědictví UNESCO a jsou jednou z nejzajímavějších památek severního Ruska. Z hlediska politicko-historického významu pak je to podle mého názoru jedno z nejdůležitějších míst na světě.

Obrázek
Soustava šesti ostrovů leží v Oněžském zálivu asi třicet kilometrů od pevniny na velmi odlehlém místě. Dochovalo se zde asi pětatřicet velmi cenných kamenných labyrintů, které lze nalézt ve všech severských zemích, zde jsou však nejzachovalejší. Jejich tvůrci, stáří ani význam není dosud znám. O novodobé osídlení ostrovů se postarali mniši na počátku patnáctého století a těžce opevněný hlavní klášter se brzy stal jedním z nejmocnějších církevních míst v celém carském Rusku. A také mocnou vojenskou pevností, která odolala mnoha útokům. Zdejší úrodná půda a lesnatá krajina bez nebezpečných zvířat mnichy doslova lákala.

Bílé stěny obrovského kláštera jsou vidět už z velké dálky, k přístavnímu molu přirážíme krátce po poledni. Očekáváme krásné pietní místo, chrámy, mnichy a neporušenou přírodu na konci světa. První dojem je však jasný – je to tady jako všude v Rusku. Hned u starého přístavu nás vítá skládka suti a opuštěné domy, turistické budky se suvenýry a půjčovny kol. Ty jsou velmi praktické, loď zpátky totiž odplouvá v půl sedmé, takže na prohlídku alespoň toho hlavního máme jen šest hodin a kola případnou cestu urychlí. Máme s sebou nicméně věci na dva dny – pokud se nám bude líbit, přespíme. Na ostrovech je v podstatě jen jedna osídlená vesnice a jedna prašna hliněná silnice, po níž lze hlavní ostrov objet na kole dokola, výlet měří asi dvacet kilometrů a cestou lze přes starý kamenný most zajet i na menší vedlejší ostrov. Na dalších ostrovech jsou v lesích rozmístěny menší oddělené kláštery, tam se již vydává málokterý turista.

Přicházíme k hlavním klášteru a já si sundávám batoh, abych vytáhl fotoaparát a udělal pár snímků. Batoh je otevřený a moje zrcadlovka nikde. Krve by se ve mně nedořezal – foťák se dá nahradit, ale fotky z celé cesty jsou pryč! Všude je tak málo lidí, že jej snad ani neměl kdo ukrást. Buď jsme byli opravdu nepozorní, nebo jsme foťák zapomněli v autě, nebo nám vypadl při ranním běhu. Nechci si kazit den přemýšlením a výčitkami, co se mohlo stát, vytahuji mobil a fotím celý den jen s ním.

Obrázek
Hlavní klášter je opravdu monumentální a jeho mohutné kamenné zdi vypadají nedobytně. Kdyby však mohly mluvit… Historie kláštera je velmi pohnutá – pět set let sloužil církvi, až jej po bolševické revoluci přišla obsadit armáda. Všechny církevní artefakty byly zničeny či odvezeny a z kláštera se v roce 1921 stal první pracovní tábor v novodobé lidské historii – matka všech gulagů. Komunisté zde zkoušeli, co všechno vězni vydrží a kolik práce mohou vykonávat, zdokonalili zde svou vězeňskou techniku dříve, než gulagy začali stavět ve velkém. A inspirovali se zde i nacisté, když budovali své pracovní tábory.

Obrázek
Právě gulag je to, co Solovětské ostrovy „proslavilo“ ve světě nejvíce. Legendární kniha Souostroví gulag od Alexandra Solženicyna patří mezi nejvýznamnější díla světové literatury a popisuje mimo jiné denní režim zdejších vězňů. Branami tábora prošlo několik stovek tisíc vězňů, přesně už je nikdo nespočítá. Jejich průměrná životnost zde byla údajně asi tři měsíce.
Celý klášter nyní prochází velkou rekonstrukcí, v jeho kaplích a budovách téměř nic není, protože z původního vybavení nezbylo takřka nic. Zato jsou zde výstavy o historii ostrovů, z nichž běhá mráz po zádech.

Obrázek
Na to, že je hlavní sezóna a krásné počasí, je zde velmi málo lidí – lodě sem dovezou jen kolem dvou set lidí denně, stálých obyvatel není ani tisíc.

Obrázek
Ve vesnici za klášterem se dochovaly i původní dřevěné baráky, sloužící kdysi jako ženské nebo dětské věznice. Dnes je z nich pošta, obchod nebo rodinný dům. Po celém ostrově jsou také v lesích rozesety památníky, masové hroby a jiné pozůstatky děsivé historie.

Obrázek
Asi pět kilometrů od kláštera lze najít malé arboretum, vydáváme se tam pěšky po kamenité cestě. Ze severského lesa se najednou vynořuje nádherný park s tisíci různých druhů stromů, keřů a květin. Arboretum je krásně upravené, s jezírky, altánky a jeskyněmi, jeho střed pak tvoří barevná dřevěná vilka, jako vystřižená z pohádky. Kdysi zde žil představený mnich a pak i vedoucí gulagu.

Obrázek
I přes nespornou zajímavost a unikátnost celého ostrova a jeho historie jsme však čekali něco trošku jiného. Možná více opuštěné a přírodní pietní místo, nikoli klasickou ruskou vesnici se vším jejím nepořádkem a malým letištěm pro bohaté návštěvníky.

Obrázek
Snad i proto se rozhodujeme nepřenocovat a odpoledne vyrážíme zpět do přístavu. Na cestu lodí si ještě kupujeme čerstvé pirožky z místní pekárny a nějaké suvenýry. Teď nás čekají čtyři hodiny napětí, jestli ještě najdeme ztracený foťák.

Obrázek
Zpátky do Belomorsku připlouváme před jedenáctou večer, v opuštěném přístavu není ani noha, přesto vystupujeme mezi prvními a jdeme cestou, kterou jsme běželi sem. Asi po sto metrech se před námi na zemi objevuje vypadnutá zrcadlovka. Na chodníku, viditelná z dálky, jen lehce odřená. Nemůžeme věřit svým očím! Je to další důkaz toho, že tudy téměř neprojde lidská noha.

Zajímavý a vyčerpávající den zakončujeme spaním na malém lesním parkovišti u potoka poblíž belomorských petroglyfů (GPS N 64.494520°, E 34.696131°) a máme za sebou poslední místo, které jsme opravdu chtěli navštívit. Teď už se necháme překvapit, co na nás cesta ještě chystá.
Kvůli zpoždění další den trávíme přesunem pouze s občasnými zastávkami, abychom se co nejrychleji dostali do Petrohradu. Cestou jen sjíždíme prohlédnout město Medvěžegorsk, kde však z turistického hlediska nic zajímavého není. Nocujeme opět nadivoko pod lesem nedaleko hlavní silnice a další den odpoledne již přijíždíme do Petrohradu. Cesty v této časti Ruska, minimálně ty hlavní, jsou v perfektním stavu. Do kempu Baltic Parking, kde jsme párkrát nocovali již před dvěma lety při jeho slavnostním otevření, se necháváme navést navigací po dálničním obchvatu, abychom se vyhnuli dopravní zácpě v centru města.

Obrázek
Baltic Parking je vlastně hlídané parkoviště s přípojkami elektřiny, vodou a výlevkou, na trávě s postavíte i stan. Za cenu kolem čtyř set korun na noc máte auto v bezpečí a s veškerým vybavením. My v dodávce nemáme toaletu ani sprchu, proto po třech dnech divokého kempinku rádi využíváme opravdu luxusního sociálního zázemí v jen několik metrů vzdáleném jacht klubu, pod nějž kempink patří. Vždy se musíme smát, když v žabkách a s ručníkem přes rameno procházíme kolem recepčního v uniformě mramorovými chodbami luxusního střediska, zatímco na oběd zde bychom asi museli dlouho šetřit. Takhle to tady ale prostě chodí. V nových a čistých sprchách jsme úplně sami, je to doslova kempařův sen. Večer přichází mladá asistentka ředitele a prosí nás, jestli by si mohla pro šéfa vyfotit naše auto, což ji s potěšením dovolujeme :-)

Obrovskou výhodou tohoto kempu je jeho poloha – leží přímo na pobřeží a přes vodu je vidět centrum města, to je nicméně vzdáleno asi patnáct kilometrů. Kousek odsud stojí autobusy do známých Petrodvorců (asi 5 km) i do centra Petrohradu. Ráno se vydáváme na celodenní výlet do města místní hromadnou dopravou, což je zajímavý zážitek.

Obrázek
Autobusem, v němž uprostřed sedí jako na trůnu průvodčí a prodává každému jízdenku, asi půl hodiny projíždíme petrohradskou aglomerací a obrovskými sídlišti.

Obrázek
Pak přesedáme na metro, které je mimochodem stejně působivé jako to moskevské, a dojíždíme do samotného centra. Celá jízda vyjde kolem dvaceti korun na dospělého.

Obrázek
Petrohrad již dobře známe z předchozí návštěvy, přesto procházíme celé centrum od Aurory k Petropavlovské pevnosti, Zimnímu paláci a dalším památkám. Měli jsme štěstí - Auroru totiž již odtáhli do doku a několik let se bude opravovat.

Obrázek

Obrázek

Obrázek
Historické centrum stojí za návštěvu kdykoli. Jsou tu zajímavá místa i zajímaví lidé.

Obrázek
Na Něvském prospektu, hlavní třídě středu města plné amerických fastfoodů, usedáme v jednom z typických bister pro pracující lid a dáváme si klasické ruské jídlo – smaženou rybu, brambory s koprem a přeslazený zákusek.

Obrázek
Díky neplánované námořní přehlídce také konečně vidíme na vlastní oči ruské ponorky, ke kterým nás v Murmansku nechtěli pustit. Takže až poslední den byl cíl cesty splněn!!! :D

Obrázek
Odpoledne završujeme procházkou kolem plavebního kanálu a pak vyrážíme autobusem zpět do kempu. Ráno nás čeká odjezd na hranice a před námi je poslední noc na ruské půdě.

Z kempu je to na estonský hraniční přechod v Narvě asi 135 kilometrů a cesta se dá ujet asi za dvě a půl hodiny – za poslední roky se celý úsek výrazně zrekonstruoval, nicméně je zde dosti hustý provoz.

Obrázek
V hraničním městečku Ivangorod naposledy tankujeme levný benzín a utrácíme poslední rubly za suvenýry a vodku. Hraniční kontrola probíhá naprosto bez problémů, prohlídka je jen zběžná a nejvíc času zabírá stání ve frontě.

Obrázek
Asi za hodinu jsme již na mostě přes hraniční řeku, z něhož je krásný výhled na oba hrady Ivangorod a Narva stojící proti sobě. V Estonsku si už připadáme, jako bychom byli doma. Za sebou necháváme mnoho zajímavých zážitků a velmi netradičních navštívených míst, a je nám líto, že už to končí.

Cestu domů volíme podél Čudského jezera, po méně vytížených okresních silnicích. Jak jsem psal již v úvodu cestopisu, pobaltské země bychom si určitě rádi nechali na samostatnou dovolenou, takže zbývajících 1 500 kilometrů domů již bereme spíše jako transit.
Nocujeme nadivoko kousek od lotyšských hranic u vojenského památníku (GPS N 57.827228°, E 26.112203°) a ráno chceme vyjet dříve, abychom to na dálnicích nemuseli tolik honit. Po několika hodinách si v Litvě vaříme oběd a dáváme pauzu. Poslední noc na cestě pak trávíme u kostela v malé vesnici před Varšavou a další den odpoledne dojíždíme domů plní dojmů z jedné z našich nejzajímavějších cest.
Během pětadvaceti dnů jsme navštívili místa, o kterých jsme nikdy nedoufali, že bychom mohli vidět. Některá nás překvapila příjemně, jiná méně, všechna nás však obohatila a mnoho zkušeností a nových pohledů. Cesta nás utvrdila v tom, že Rusko je i přes svoje problémy karavanistickou destinací s obrovským potenciálem, cestovatelsky svobodnou, levnou a přátelskou zemí s bezpočtem památek a přírodních krás.

Obrázek

Obrázek
Také jsme si vyzkoušeli, že velký kus Evropy lze celkem bezstarostně projet i ve čtyřicet let starém autě s primitivní výbavou. Tohle je přesně ta věc, kterou jsem potřeboval udělat po nekonečné, úmorné a drahé renovaci - busík se stal naším parťákem, zabydleli jsme se v něm a těšíme se na každou cestu s ním. A těch 7 500 kilometrů za jeho volantem je nedílnou součástí celého zážitku z téhle cesty.

Obrázek
Díky všem za pozornost a ahoj někde na cestách! :wink:
Honza

mirky75
Příspěvky: 18
Registrován: 10 bře 2016

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od mirky75 »

Pecka. Závidím to musel bejt zážitek.

Uživatelský avatar
TomB
mořský stařec flat4.org
Příspěvky: 630
Registrován: 26 dub 2010
Bydliště: Jílové

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od TomB »

Děkuji za skvěle napsaný cestopis. Zhltnul jsem ho jak malinu!
Kdo umí ten umí,kdo neumí...ten platí.

Uživatelský avatar
Vendelin
stálý inventář fóra flat4
Příspěvky: 1258
Registrován: 08 led 2010
Bydliště: Brno

Re: CESTOPIS: Kulaťákem za ponorkama - Expedice Karélie

Příspěvek od Vendelin »

Velmi krásný. Nikoliv jen hromada fotek, ale člověk se i něco dozví. Já plánuju letos dostat Vendelína k moři a chci si natáhnout Garbojamu do Rigy (nebo opačně). Snad dám auto do té doby do kupy a seženu nějakýho parťáka či ˇ(ještě lépe) parťačku :) Kdybyste chtěli někdy dojet na Podmitrov a něco nám o tom popovídat a ukázat, byla by to špica. Tak jak Michal v minulosti o Islandu a také Rusku a Pobaltí.
Povedlo se vám to!
Jirka

Zamčeno